ZPĚT na titulní stranu

O Lucii píšu i v Co chci říci, přečtěte si to. K povídce, kterou jsem vybral, chci říci několik poznámek, ale schovám si je za povídku, protože by možná bylo vhodné, abyste si přečetli povídku nezaujatě a vytvořili si svůj úsudek, který pak srovnáte s mým názorem.

VĚNOVÁNO ROSINANTĚ

Lucie Paceltová

Nedávno jsem jela na vesnici navštívit rodiče. Zimní počasí se toho dne výjimečně na chvíli umoudřilo, proto jsem neposedávala po celou dobu v kuchyni, ale vyšla jsem si i ven. Jen tak, podívat se, co nového ve dvoře a stodolách.

Dům mého dětství je starý kamenný mlýn. Rodiče jej koupili v žalostném stavu už před více než deseti lety a od té doby pořád něco opravují, ale stavení stále vyhlíží jaksi zchátrale, je to příliš velký kolos. Rozlehlé jsou i louky kolem statku. Po dobu vegetace dávaly vždy dostatek kvalitní pastvy a sena pro zvířectvo, ale teď v zimě byly pokryty sněhem a jen tu a tem razila v bílé pokrývce tmavá skvrna hlíny nebo spadlá větvička. Odevšad přímo čišela nostalgie. Staré zanedbané keře a stromy, za nimi šedobílá obloha. Okolo našeho pozemku zpola rozpadlé kamenné zídky. Z té u silnice vyčníval starý německý pomník, mramorový kříž. A jednotlivé pastviny byly od sebe odděleny vysokými dřevěnými ohradami.

Pomalu jsem jimi procházela. Hlavně opatrně při otevírání a zavírání branek! Jsou, řekněme, snadno rozložitelné, jako ostatně téměř vše, co vytvořil otec. Uvedu příklad: asi před rokem sem zavítal jeden náš známý cowboy. Zavřel svou temperamentní klisnu v ohradě a vešel do domu, aby poklábosil jak jde život. No, a když se k večeru rozhodl odejet zpět domů, zjistil, že nemá jak. Jeho holubička vyvrátila v ohradě dva kůly, rozkopala nějakou tu podélnou fošnu a běžela napřed... Nedalo se nic dělat. Osud. Zdejší ohrady prostě nebyly zbudovány pro kdejakého obyčejného koně, nýbrž pouze a jedině pro naši Rozárku.

Růžena, Rosinanta. To vám bylo podivné stvoření! Starší, středně vysoká ryzka s bílou lysinou. Teplokrevná, ale s těžkou kostrou a neobyčejně dlouhou srstí. Žalostně podvyživená anatomická pomůcka bez kouska jiskry v těle, co se celý den pomalu ploužila po zahradě a hlavu skoro nezvedla od trávy. Kdyby ji na poslední chvíli nekoupili rodiče, odvezl by ji řezník; byla v jeho seznamu.

Mnoho nám o ní neřekli: původ neznámý. Voláme na ni Růžo, bude jí asi dvanáct až patnáct let. Předtím jsme ji odkoupili z Bruntálska, tam žila po celý rok bez ustájení na loukách. Snad proto to bohaté osrstění, přizpůsobila se podmínkám. Dostat ji do kondice se nám nepodařilo; ono taky vrážet krmivo do vysloužilce na úkor ostatních mladých koní ve stáji je šílenství... Později jsme se za pomoci kováře a jiných koňáků dopátrali, že snad byla dovezena z Ruska a šla zde z ruky do ruky, za tu dobu měla nejméně jedno hříbě a pak si při těžbě dřeva poranila v lese nohu. Tím ztratila na hodnotě. Po vyléčení sice nekulhala, ale nesnesla už stejné zatížení jako zdraví koně, takže zůstala bez užitku nebo jako mírumilovný koník pro děti.

Mě příliš nezajímala. Ryla mi ztělesněním onoho bájného koně rytíře Quiota a tečka. Daleko více mě upoutala Rajka, s tou bylo veselo. Dočasně hostující velký poník byl Roziným pravým opakem. O tři stopy nižší mladá slečna byla černá jako uhel, velice baculatá a nabitá energií. Šili s ní všichni čerti. Kopala, kousala, shazovala. Ne že by chtěla přímo ublížit, to ne, v jádru byla hodná, ale jako rozený sangvinik měla prostě ráda, když se něco dělo. Vyžadovala si pozornost a byla samé překvapení. Rodičům ten malý bubák lezl na nervy, ale já jsem na ni nedala dopustit. Měla jsem Rajku ráda a stýskalo se mi po ní, když se za několik měsíců zase vrátila k původnímu majiteli.

Zůstala tedy jen Rosinanta. Nešikovné těžkopádné stvoření, které každou chvíli omylem do něčeho vrazilo. Kdesi ve stáji si roztrhla o hřebík kůži na nosní kosti. Když byla rána skoro zahojená, rozrýpla si ji ještě hůř, takže jí trvale zůstal nad čumákem nehezký hrbol, který vadil při uzdění. Jezdila jsem na ní zřídka. Když jsme ještě nesehnali vhodnou výstroj a člověk seděl jen na dece, musel kvůli její vysoko vyčnívající páteři značně trpět na těch nejcitlivějších částech těla. Při nasedání chyběly třmeny, takže než jsem se naučila onomu správnému a jistému vyšvihnutí, vodila jsem ji k nejbližším pařezům, obrubníkům cest a podobně. Ale i když už jsem se šťastně dostala na hřbet, neměla jsem zdaleka vyhráno, protože provizorní šňůrovou uzdou bez udidla byl kůň špatně ovladatelný. Zoufale nerad jezdil od domu směrem kupředu, stále se otáčel na levou ruku zpět. Jízda do tři kilometry vzdálené vesnice trvala někdy až dvě hodiny a byla mnohem více vyčerpávající, než kdybych šla po svých. Co křiku a bezmocného se zmítání mě stálo, než ten líný tvor vyšlapal kopec! Vlekl se co noha nohu mine a každou chvíli blafoval kulhání či úpal. A toho neustálého těžkého oddychování a bolestného frkání! Jednou jsme stály vprostřed rozlehlého pole e já se marně pokoušela Rozáru přesvědčit, aby trochu zrychlila krok tam k tomu ostrůvku borovic, protože začíná pršet. Říkám jí - neblázni, zmokneš a prochladíš se nic. Než se ke stromům doloudala, přeháňka už přešla a na mně nebyla nitka suchá. Velmi jsem se styděla, že na ni vůbec kladu nějaké požadavky a připadala jsem si jako nejhorší tyran. Ovšem vždy pouze při cestě tam; zpátky nastávaly kouzelné proměny jako při mávnutí čarovným proutkem. Nelezlo zde již stářím a chorobami sužované nebožátko. Kdepak! Po silnici kráčela svižným a pravidelným krokem sympatická ryzka zářící jako samo slunce, která se na sebemenší pobídku bujaře rozklusala a ostřejší svahy či stráně brala sama od sebe cvalem! Vidina stáje a žrádla dokázala divy.

Když byla pořízena ohlávka a westernové sedlo, staly se projížďky s kobylkou vcelku únosnými, občas nás dokonce překvapila ukázkami jejích dřívějších dovedností. Tu přeskočila přírodní překážku, tam zase na nějaký náš náhodný a nevědomý povel začala vzorně couvat. Taky se kupodivu vůbec nebála hluku. Naopak. Když si s ní vyjela matka blízko vojenskému území v době, kdy měli vojáci cvičení, začala prý Růža pozorně stříhat ušima, odkud se ozývá střelba a pak se bojovně vydala tím směrem. Ale zato z vody měla strach. Trvalo velmi dlouho, než se naučila přebrodit řeku nebo třeba jen přeskočit stroužku. A taky neměla ráda kováře, toho rázného pána, co jí trápil kopyta a ještě do ní bušil kladivem, když ho předtím jen tak trošku kopla do hlavy. Poznala ho už z dálky po hlase a schovávala se do nejtemnějšího kouta maštale, jakože není. Nebylo jí to moc platné. Ale těch několik krušných hodin vždycky nějak přetrpěla, a když si pak na nové obutí zvykla, měla hned pěknější chůzi. Jednou jí předním hřebíkem přibili nad obě přední podkovy kovovou desetikorunu. Krásně zlatě se leskly! Jenom škoda že ne příliš dlouho; Rozárka je brzy zalepila od hnoje a špíny.

Rozinčin vzhled byl trvale divný. Hlavně na konci jara působila odpudivě. Tehdy měnila kabát. Bylo možno z ní vyčesat neuvěřitelné množství chomáčů až dvanáct centimetrů dlouhých chlupů. Na některých místech srst ještě držela, jinde řídla a začínaly se objevovat skvrny téměř lysé kůže, ze které se prášily bílé šupinky, Nádhera. Pak pouze stačilo, aby se vyválela v mokré trávě a následně v prachu a vznikla věrohodná pravěká příšera. Všichni chovatelé koní v kraji si z nás tropili smích.

Škoda, že Rozárku neviděli ono léto, kdy poprvé a naposled přibrala, sklaplo by jim. Tvary se jí pěkné zaoblily, nová a dosud krátká srst se červenozlatě leskla. Rodiče se začali radit, zda by ji neměli nechat připustit hřebcem, protože začaly vynikat její ušlechtilé rysy a elegantní tvar hlavy. Hříbě by bylo krásné a cenné, možná by si je i nechali...

Ale z těchto plánů brzy sešlo. Rozárka i přes tu nejlepší péči znovu zhubla. Zjistilo se, že hlavní příčinou jejích potíží je tak zvaný vlčí zub; stolička, jež převyšuje ostatní chrup a proto brání přesnému dosednutí horní řady zubů na dolní a následnému jemnému rozmělnění potravy. Většina krmiva tedy procházela zažívacím traktem nevyužitá. Pomohlo by zub vytrhnout, ale to byla záležitost velmi náročná a nebezpečná. Zvěrolékař se k zákroku příliš neměl a decentně naznačoval, že vzhledem k věku zvířete by to byly zbytečně vyhozené peníze i námaha. Asi po roce se naštěstí našel jiný lékař, který byI dokonce ochoten provést zákrok u nás, bez složitého převozu do zvířecí nemocnice a nést tak ještě větší riziko, že se zesláblý kůň neprobudí z narkózy. Tou dobou jsem již s rodiči nebydlela, ale bylo mi zpětně barvitě popisováno, jak se celkem pět lidí snažilo udělat co bylo v jejich silách, mnoho hodin se strachovali jak to dopadne... a následně se dalších mnoho hodin nespoutaně veselili a zapíjeli každý Rozárčin krok do nového života bez zlobivého zoubku.

Nadšeně jame čekali, až Růženka přibere a budeme na ní moci po dlouhé době zase jezdit. Čekali jsme a čekali a Rozárka se pásla a pásla. Přišel podzim, ale její žebra byla pořád jako radiátor. No nic. Hm. V takové zimě stejně nebude mít nikdo na vyjížďku chuť. Počkáme zase na jaro.

Tak si Rozinka Hrozinka opět užívala koňskou dovolenou: Procházela se po louce, chroupala pod stromy padaná jablka, která byla za ohradou, ta jí podaly mé sestřičky. A ona na ně koukla krásnýma tmavýma očima a opatrně si vzala plod z jejich malé dlaně. Pak jí ty dvě desetileté zlobilky probíhaly tam a zpět pod břichem a ona se ani nehla. A nechala se česat a zaplétat v hřívě malé copánky. Moc jí slušely. Vypadala jako koníček hrbáček z ruských bylin.

Naposledy jsem ji viděla někdy před prvním sněhem. Spásala zrovna spolu s ovečkama poslední chomáčky trávy. Když si mě všimla, přišla blíž a slušně pozdravila. Ne jako Rajka, která ržála, až se třásly okenní tabulky. Rozárka si jen tak potichu broukávala pod nosem, asi jako když maminka utěšuje vystrašené dítě. Měla jsem s sebou fotoaparát, tak jsem jí věnovala asi tři snímky - zlatohnědý podzim a v něm oranžový kůň, za kterého se polekaně schovávají dvě ovce; jedna malá, druhá větší a obalená vlnou - to bude bezva!

Při dalších návštěvách už jsem za ní do stáje nešla, přece tam nebudu mrznout, když jsem každou chvíli nachlazená! To dá rozum. A přišel Mikuláš a po něm svátky. Rodiče vzkázali, ať se nerozmýšlím a přijdu; přece nebudu na štědrý den sama, když můžu být s nimi. Sestřičky se prý na mě ptají. Tak jsem vzala psa, cukroví a dárky a přijela. Mezi přívaly televizních pohádek se zdobil stromeček a zpívaly koledy, pak slavnostní večeře, dárky. Rok byl chudý a zlý, ale dnes ho celý smažeme.

A druhý den zase pohádky a cukroví. Třetí den jakbysmet... Pátý den jsem se sbalila. Donášela jsem si bundu a chystala se popřát šťastný a veselý, než zase půjdu. A máma se nervózně podívala na tátu a táta řekl: letošní rok byl opravdu zlý a ani vánoce nebyly veselé. Nemáme Rozárku. Ráno dvacátého druhého jsem ji našel na zemi ve stáji se zlomenou nohou - asi nějak nešikovně uklouzla, znáš ji - a nemohla vstát. Nedalo se nic dělat, museli jsme ji utratit...

Když se teď někdy procházím při oblevách ohradami, nacházím ve zmrzlé hlíně otisky jejích podkov. A taky už jsem dofotila snímky na filmu a tento týden jej nechám vyvolat. Vyjdou z něj mí přátelé a bývalé lásky, historická mašinka, fernetové zátiší, můj pes jak pečuje o koťátka, dům a taky... taky Rozárka.



Asi se shodneme na tom, že autorka celkem vzato umí vyprávět. Většina jejího příběhu je uvěřitelná. Vybrala si téma, o kterém něco ví, použila spoustu detailů a slov z daného oboru, v tom jí patří všechna čest. Hezký je třeba nadhled se kterým hodnotí zručnost svého otce, důvěryhodně působí i miniprofil mladších sestřiček, i drobné črty přírody a venkovského hospodářství.

Příběh je vybudován tak, aby působil dojmem postupného sbližování autorky a koně, aby nakonec vrcholil jakýmsi vyznáním lásky. Zde ale autorka podle mého názoru velice selhala. S veškerou úctou k jejím fabulačním schopnostem musím říci, že nakonec je povídka portrétem něčeho jiného - povrchnosti, nesvědomitosti, ano snad dokonce sobectví. Lidé zde nejsou dobrými hospodáři. Nechat koně s vlčím zubem celý rok se trápit hlady je prostě bezmezně kruté. Ani po vytržení onoho zubu se ale zdravotní stav koně nezlepšil a nedálo se zase nic. To není práce dobrého hospodáře.

Hrdinka přijíždí na návštěvu a nejde se na koně ani podívat. Můj dědeček měl malé hospodářstvíčko - králíky a slepice. Ale i když jsem přišel jen na dvě hodinky, šel jsem se na ně podívat. Podobně u mých venkovských přátel i krátkou návštěvu člověk neodbude bez nahlédnutí na dvorek, do chléva nebo ohrady (a většinou i nějaké té kůrky na přilepšenou). O jakém to vztahu autorka mluví, když: "Při dalších návštěvách už jsem za ní do stáje nešla, přece tam nebudu mrznout, když jsem každou chvíli nachlazená! To dá rozum." Rozum ano, ale cit ne! A pak přijíždí na Vánoce, je pět (!) dní na návštěvě a za celou dobu nejde do stáje, nezeptá se na koně a kdyby jí to otec neřekl, asi by odjela, aniž by o smrti koně vůbec zvěděla. Její závěrečné dojímání čtenáře a dojímání se je tedy jasně falešné.

Tím netvrdím, že není autentické. A to je právě na věci pro mne zajímavé. Jsme svědky sebedojetí bez sebereflexe (kterému propadá třeba i takový Paceltovou osobně nenáviděný Jan Nedvěd), které neobstojí v kritickém zkoumání, zda člověk ve svém chování projevil dostatek konzistence (onoho kantovského etického imperativu). Vnitřní přesvědčení o vlastní nevině, dojímání se nad tragickým osudem stvoření, aniž by člověk přiznal, že i on je vinen na té smrti, a nakonec hořkobolný pocit nad ztrátou něčeho, co pomáhala zahubit naše lhostejnost - to je po mém soudu poselství této povídky. A možná vize člověka budoucnosti... Nevím.

Každopádně prohlédnutí tohoto pocitu u autorky chybí. Možná tím vlastně naplnila podmínku vzniku kýče - předstírání něčeho, co není. v tomto případě soucítění.



vybral Jiří moravský Brabec, ktrémužto můžete taky něco poslat



ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 2000, Zlin Net a.s.
All rights reserved.