ZPĚT na titulní stranu

Drobné zboží

Rok dvoutisící - ale od čeho?

Tak jsme vstoupili do dvoutisícího roku. Od čeho ale, musím se zeptat. Od narození Krista, musela by znít odpověď. Od hypotetického data narození Krista, řekne realista obdařený kritickým myšlením, který ví, že nelze z historických zpráv správné datum odvodit, ba dokonce víme skoro jistě, že to datum bylo jindy. Od narození hypotetického Krista řekne nejen skeptik či ateista, kteří jej popírají, ale i žid, který jej považuje za lžiproroka, nemluvě o vyznavači budhismu nebo animismu.

Možná z těchto důvodů postmoderní rozlišnosti názorů na historickou událost, která stála v počátcích našeho počítání času, nemluvilo se při oslavách silvestrovské noci o tom výchozím bodu. Jenže nevíme-li, jak určit bod nula, je každý kilometr na silnici patnáctý a každý rok dvoutisící. Je to jen konvence a ta se ani neslaví, ani není valného důvodu nad jejím smyslem uvažovat.

Dovolte mi, abych vám popsal, jak jsem do roku 2000 vstupoval já. Především jsem 30. 12. nemohl dlouho usnout a něco psal až do půl třetí v noci. Budík jsem si dal na šestou, abych včas koupil noviny, pak jsem znovu zalezl pod deku a spal do tří čtvrtí na devět. Pak mne zvonkem probudila pošťačka, která mi přinesla další dávku PéeFek a balíčků do konkurzu Zahrady. Do jedné jsem psal články pro FC a pak nastrouhal pomazánku s česnekem a sýrem. Najedl se a ve tři čtvrti na dvě šel ven točit obrázky z Kuřimi pro místní televizní kabelovku.

Točili jsme nadšence běžící silvestrovský běh městem, rodiny na procházce (bylo krásně) děti bruslící na rybníce a psi honící se po ledě. Pak jsme točili v kostele betlém a nově instalované bezpečností zařízení. Není to snad jeden z nejsilnějších symbolů doby, když k vánocům dostal místní kostel letos slavnostní iluminaci a bezpečnostní zařízení proti zlodějům? Neříká to o našem vztahu k duchovním hodnotám víc, než všechny eseje, které jsem schopen napsat?

Pak jsem se byl tradičně rozčílit na mši. To už je má tradice v poslední den občanského roku. Naše farnost totiž má jisté legrační rysy. Kostel je malý a lidé se do něj k sezení nevejdou. Protože mne bolí silně koleno a kdybych měl hodinu stát, soustředil bych se místo na modlitbu na bolest v koleni, musím přijít včas. Usednu a zamyslím se. Pak přijdou modliči. Vypukne růženec, což celkem chápu a většinou se přidám. Po každém desátku vzniká úprk další modlitbou, kde nejrychlejší vyhrává právo modlit se další desátek. Těsně před časem začátku mše se posledním Zdrávasem blíží růženec ke konci a farář nahlédne dovnitř. Tehdy další aktivista střihne další desátek za duše v očistci. Farář vyhlíží již nervózně, má pak ještě jednu mši v sousední vsi. Pokud nevběhne do presbytéria včas (nepovedlo se mu to ani tentokrát), následuje Zdrávas královno, modlitba za kněze ve farnosti, modlitba k anděli strážnému a tak dál.

Tentokrát farář provedl úspěšnou invazi už v 16:10, tedy 10 minut po plánovaném začátku, když využil toho, že modliče přerušil varhaník nějakým zjazzovaným Handelem. První část mše pak probíhá poměrně civilizovaně. Předzpěvák responsiálních žalmů je na úrovni, katechetka a jáhen čtoucí Slovo Boží nekoktají, mírnou legraci vzbuzuje jen nějaká rakouská rozhlasová stanice, která hraje tiše z reproduktorů (problém špatně odstíněných vodičů). Pak pan farář - jinak člověk vzácných osobních vlastností - počne kázat o zvrhlém světě. Na to se vždycky těším, tůze hezky se rozhorluje, poskakuje po kazatelně, prostě jako rétor je dost úděsný. Když se přeneseme přes eucharistickou přeměnu, přijde přijímání. Zpěvačka před otevřením kostela věřícím pečlivě nacvičovala Adeste Fideles a docela jí to šlo. Teď díky trémě neintonuje, utíká varhaníkovi i rytmicky, ale to snad nevadí. Přiznám se, že rád přijímám do ruky. Je to zvláštní pocit, držet v dlani živého Boha. Trochu mne mrzí, že farář i spolufarníci sledují každého, kdo přijímá do ruky, jako vtělení ďáblovo, které nějakým nesmyslným výnosem shora není možno upálit. Ale nechodím se sem líbit farníkům, chodím pro zážitek z Boží přítomnosti, tak to ignoruji. Přijmu a pohroužím se do tiché modlitby. Ostatní se modlí nahlas všechny předkoncilní modlitby. Ruší mě.

Pak následuje výstav Nejsvětější Svátosti, který je zlatým bodem programu. Pan farář při něm v modlitbách praví, že dnešní noc je matka všech hříchů, a modlí se za všechny, kteří v ní zhřeší. Vždy mám chuť mu říci, že se šeredně mílí. Ó ano, o Silvestru se jistě mnozí (mne nevyjímaje) dopouští obžerství jak množstvím přijaté potravy, tak i popíjením lihových nápojů. A dokonce jistě na mnoha mejdanech dojde k sexu mezi nesezdanými. Ale co má být? Kdyby Silvestra nebylo, bude to souložení rozloženo do několika dní, stejně jako ten alkohol. Co je podstatné - je to den, kdy lidé jsou mezi přáteli, kdy sejí mezi sebou lásku. Kdy je mezi lidmi málo nenávisti, kdy máme většinou dobrou vůli. A dokonce se mnozí uchylují k sebereflexi - uvědomují si, co udělali špatně, dávají si předsevzetí, co dělat lépe. Takový správně provedený Silvestr jest přes počitky těla poloviční přípravou ke svátosti smíření, tedy ke zpovědi. Aneb: věřím, že kdyby byl každý den Silvestr, ohrozí to víc naše játra než naše duše.

Myslím, že pan farář a naši skalní farníci musí trpět jako koně, když Svatý Otec o půlnoci vystoupí na vatikánský balkón a promluví k desetitisícům (často asi dobře ovíněných) čumilů na náměstí. Škoda jen, že jej nemohou exkomunikovat. Nakonec po půl šesté jsme odesláni domů s tím, že ti nejvěrnější přijdou do kostela na půlnoční modlitbu. Na tu jsem se ještě nikdy nedostal.

Před šestou jsem se vrátil domů k televizi. Tu jsem měl zapnutou už od půl jedenácté a natáčel si zároveň na video Tisíc a jednu půlnoc. Velké globální putování kolem světa, zaznamenání půlnocí a svítání na celém světě, zachycení rituálů a šoubyznysu po všech polednících a rovnoběžkách. Už ráno, při psaní, jsem po očku pokukoval a záviděl, jaký duchovní obsah dovedou tomuto svátku dát domorodci na Kiribati, na Novém Zélandě a v Austrálii. A pojal jsem podezření, že divochy nejsou ty kypré maminy v sukénkách z trávy, ale my, kteří jsme jako společnost ztratili schopnost pocítit duchovní obsah události. Nebo jej převést na mediálně uchopitelný slogan - Vstupte do nového milénia se šampaňským Milenium - spojené bublinkárny s. r. o.

Moderátor se jmenuje (Pavel) Anděl a duchovní podstata celého přenosu mu je zcela ukradená. Je žoviální, žvatlá hovadiny, prokládá přenos se závažnou myšlenkou šprťouchlaty. Další stanicí, která přenáší tento megaprojekt, je satelitní RTL II. I tam mají moderátory, kteří prudí. Ale naštěstí občas v jiných místech než ten náš. Takže když Anděl žvatlá nesmysly, čekaje na přepojení do Moskvy, a poznamená, že zatím tam je nějaký tělocvik, přepnu na satelitní Němce a vidím tance v duchu capoiera z Brazílie. Ví ten náš blbec, že capoiero je něco jako kung-fu Afričanů, kteří přišli do jižní Ameriky? Asi neví. Neví nic. A žvatlá, stále žvatlá.

Nahrávám televizi a mažu chlebíčky. Kolega z místních novin si přichází pro diktafon. Silvestrovskou noc stráví s Policií ČR jako reportér. Koukám na bednu a čas letí. Ochutnávám svoje chlebíčky. Koukám na hodiny, hele jedenáct večer, měl bych pít nějaký alkohol. Otevírám lahev červeného tramínu. Skvělé bílé víno, ročník 1995, pozdní sběr, polosuché, voňavé. Prudící Anděl odlétá spát. Svatý otec hovoří k národům. Ohňostroje, přenosy z celého světa. jsou dvě v noci. Vkládám další kazetu, dávám si budíka na šestou, abych ji vyměnil, dopíjím svou sedmičku a jdu spát. Ještě zkontroluji počítače, co s nimi udělal Y2K. Žádný kolaps nevidím. Myslel jsem si to.

V šest stávám, měním kazetu a jdu spát do deseti. Tož, to byl Silvestr.

Jiří moravský Brabec


ZPĚT na titulní stranu




Copyright (c) 1999, Zlin Net a.s.
All rights reserved.