ZPĚT na titulní stranu

Co chci říci

Multikultur(ál)ní svět a virtuální virtualita

Motto:

virtuální příd. 1. kniž. takový, kt. má n. kterému náleží schopnost něco konat; možný, potenciální 2. fyz. libovolně, nekonečně malý (Lumír Klimeš - Slovník cizích slov SPN Praha 1983)

virtuální příd. poč. vztahující se k virtuální realitě: vstup do virtuální galerie; virtuální zábava, virtuální cestování, virtuální zážitek; virtuální model historických center měst

virtuální realita poč. skutečnost (realita) simulovaná pomocí počítačové techniky: návštěvník ve světě virtuální reality; vstoupit do virtuální reality. (Kolektiv autorů pod vedením Olgy Martincové - Nová slova v češtině Slovník neologizmů, Academia Praha 1998)

Politici už dávno ztratili spojení s normálními lidskými problémy a místo aby dělali, co lidi doopravdy potřebují, snaží se zatáhnout nás do své virtuální reality. (Parafráze novinářského výroku z konce roku 1999).



O veverce a krtkovi

Ten příměr jsem si vymyslel už dávno: Na kraji lesa sedával filosof. Zíral do dáli a přemýšlel o životě. I seznámila se s ním veverka. Chodili a diskutovali spolu o tom, jak zrají lískové oříšky, což zajímalo veverku, a na co myslí tvor skákající ve výši velikých stromů vzduchem z větve na větev. Jednou si všimla veverka krtince u filosofových nohou a zauvažovala, které asi zvíře si sem zahrabalo na zimu své poklady. A filosof ji poučil, že to je vlastně východ z bydliště, že tam dole bydlí krtek "zviřátko asi tak velké jako ty, co žije pod zemí, je slepé a hrabe si své cesty hlínou. Živí se hmyzem a žížalami, které pod zemí lapá."

Veverka se nejdřív rozčílila, protože myslela, že si z ní filosof dělá legraci. Prakticky slepé zvíře, které žije pod zemí, to je přece nesmysl. Ale filosof se dušoval, že má pravdu a díky bezmezné trpělivosti, kterou měl, a rýči, který si přinesl, krtka chytil. Veverka u toho nebyla, a krtek se bál, že nastala jeho poslední hodinka. Ale filosof ho ujistil dobrými úmysly, dal mu porci ponrav a červů a požádal ho, jestli by se neseznámil s veverkou.

"Co to je veverka," zeptal se krtek. Filosof mu vysvětlil, že zviřátko velké asi jako on a vesele šplhající po stromech (to je nadzemní část kořenů, co se mezi nimi špatně dělají cesty), ba skákající vzduchem ze stromu na strom, a živící se vším možným - od lískových oříšků po ptačí vajíčka)." Krtek prohlásil, že taková stvůra nemůže existovat, vyptal se, co to jsou ptáci a na jiné zajímavosti. Pak přišla veverka. Skutečnost existence toho druhého je psychicky poznamenala na celý život, naplnila děsem a na jistý čas potlačila i jejich sexuální pudy. (Veverka se pak přiznala filosofovi, že se nemohla milovat, protože si vždycky představila, že ten za ní je krtek.)

Nakonec se šokovaný krtek zavrtal do země a setkání skončilo.

Veverka při příštím setkání řekla filosofovi, že to je ovšem hrozné, co zažila, a že o tom moc přemýšlela, a že pokud tedy to nebyl nějaký trik, tak jistě je krtek nějaký hodně vzdálený živočich. Filosof ji ujistil, že zatímco veverka je hlodavec, krtek je hmyzožravec, a že jsou opravdu dost vzdáleně příbuzní, i když jsou oba savci, a je tedy veverce krtek mnohem blíž než třeba sýkorka, která je pták.

Filosof byl ovšem laskavý člověk a neřekl veverce, že pod zemí si hloubí díry i jí velmi příbuzní hlodavci - hraboši polní, a že netopýři, kteří létají vzduchem, až jim to veverka závidí, jsou (stejně jako krtek) hmyzožravci. Ale on sám to věděl a přemýšlel, jestli i mezi lidmi nejsou veverky a krtkové, kteří by nikdy neuvěřili, že může existovat ten druhý typ člověka, jakého nikdy nepotkali a o kterém nikdy ani neslyšeli. A co z toho plyne pro budoucnost lidstva.



Televizní kultura nebo kultury?

V době, kdy jsem dospíval, tedy v druhé polovině šedesátých let, začala být součástí standardní výbavy domácností televize. Pochopitelně černobílá a vysílající zhruba polovinu dne. Tedy chvíli dopoledne pro "druhou směnu" a pro školy a školky, pak byla pauza a kolem třetí odpoledne to přišlo znovu a trvalo maximálně do půlnoci. Ovšem všichni se na ni dívali a rozprávěli o ní. Co je nejpodstatnější: byl k mání jeden program! K nám do Žďáru nad Sázavou přišla česká dvojka až koncem roku 1973. Jistě, my na jižní Moravě jsme z kradených duralových trubek vyráběli anténu na Vídeň stejně jako část Čechů z Čech chytala Němce a část severomoravanů Poláky, ale to byla vlastně menšinová záležitost. (Navíc při hovorech, co dávali na Vídni se ztlumoval hlas, bylo to napůl ilegální a psacími stroji se rozmnožovaly programy na příští týden jako jeden z nejmasivnějších samizdatů v republice.) Tehdy se jistě dalo hovořit o televizní kultuře a ukázalo-li se v televizi ňadro (což byla událost výjimečná), příští den při vzpomínce na něj vzrušeně polykali pivo chlapi po všech hospodách.

Televize tehdy byla neuvěřitelně silným jednotícím prvkem kultury národa, ba celého jeho života. Nyní sice platí stále ještě ono zlaté pravidlo showbussinesu, že kdo není v televizi, neexistuje, ale tehdy platila implikace oboustranně: Byl jsi v televizi - jsi slavný.

Nyní má naprostá většina obyvatel zejména z měst k disposici nejméně čtyři česky mluvící programy. I venkované většinou přijímají alespoň ČT1, ČT2 a Novu. I když kousek od Kuřimi, kde žiji, v jednom údolíčku mají slušný obraz jedině Novy a tak tam mají šanci, že Nova bude jejich kulturním tmelem. Ta osada se případně jmenuje Závist.

Ve skutečnosti je však nabídka audiovizuální kultury ještě širší: kabelové a satelitní televize, síť videopůjčoven a samotný fakt, že potkají-li se dva slušné programy v jednu chvíli, mohu jeden shlédnout a druhý nahrát na video, to je pestrost, o jaké se nám dřív ani nesnilo.

A tak se mi stává, že i když se dívám na televizi, a potkám se s jiným, kdo se na ni dívá, není najednou o čem mluvit. Nevím nic o Esmeraldě, Dallasu, Pobřežní hlídce a jiných seriálech. Reklamy znám jen akusticky - jak se ozve znělka reklamy, vstávám a jdu do kuchyně umývat nádobí nebo s košem nebo něco jiného. A tak slyším ale nevidím a sám si dotvářím vizuální představy ("Také moje kačenka je neustále v pohybu" patří k těm nejhezčím.)

Teď jsem na to narazil, když po mně chtěli z místní ZUŠky, abych jim pomohl se scénářem na závěrečný pořad školního roku, který má mít jakoby tvar vysílání fiktivní televize ZUŠ s pořady nápadně se podobající těm, které lidi znají z normálních televizí. Zesměšnil jsem se, když šla řeč o Esu a já se zeptal, kdo bude dělat pergnerovou. Polovina těch čtrnáctiletých adeptů slávy v dramatickém odboru nevěděla, o čem mluvím. Ti pamětničtější my vysvětlili, že Tereza už tam několik let není a že už tam není ani jakýsi Vrtulník ale nějaký Lunetic, tedy náměsíčník. Dostal jsem tedy krátké školení, co jsou to Gondíci, co Divoký anděl (neplést s mentálně retardovaným Pavlem Andělem na ČT2, který je podle všeho vůči telenovele na Nově učiněný Einstein), a že v Riskuj se soutěží nějak jinak, než jsem před třemi lety letmo zahlédl.

Rovněž se svou maminkou se o televizi moc bavit nedokážu. Když jsem si liboval, že pořad, ke kterému spoludělám scénář a mluvím v něm, jde na dvojce p oČerveném trpaslíkovi a Monty Pythonově létajícím cirku, ukázalo se, že o existenci těchto pořadů nemá ani tušení, stejně jako neviděla v životě Katovnu nebo Třistatřicettři.

Prostě televizní kultura už neznamená jednu kulturu diktovanou jedním televizním kanálem, ale různé kultury nabízené stejným médiem v celé široké škále jeho pořadů. Myslím, že jedna televizní stanice byla jistojistě zúžením kulturního obzoru, nebezpečím pro rozkvět kultury jako celku. Jejich široká škála může kulturnímu rozkvětu pomoci - najdou-li se adekvátní způsoby jak převést širokou škálu kulturních projevů na obrazovku, a najdou-li se stanice, které to budou dělat. Televizně nezpracovatelné prvky kultury ovšem budou dále ohroženy (např. šachy jsou zřejmě netelevizní, ať člověk dělá co dělá, podobně je složité na televizní obrazovku přenést literárně hudební večer v čajovně, protože budou chybět čichové a chuťové vjemy, a jedinkrát jsem sledoval Mňam aneb Prima Vařečku a ze stejných důvodů mi přišla nestravitelná).



Od virtuální reality k fantasy a zpět

Asi se shodneme v tom, že jedním z žánrů, které v druhé polovině dvacátého století zaznamenaly největší rozvoj, je fantasy. V době mého mládí u nás ještě ten žánr nebyl v podstatě cítěn jako samostatný, ale jako nějaká větev science-fiction, která ani nebyla tak moc science jako fiction. Studiem pravidel tohoto žánru se zabýval také kdekdo, připomeňme si alespoň studii Zdeňka Neubauera (Cesta tam a zase zpátky) o Tolkienovském světě.

Tolkienovský svět považuji za prototyp takové dobré fantasy (ostatně Pán prstenů pokud vím vyhrává v podstatě všechny ankety o nejlepší fantasy všech dob).

Předpokládám, že základní informace o Středozemi máte všichni. Děj se obehrává ve zvláštním světě, kde mimo osobností a ras svou povahou přirozených (lidé včetně barbarů a hraničářů, hobiti, ale i trpaslíci a skřetové) existují i bytosti s nadpřirozenými schopnostmi (dlouhověcí elfové, kouzelníci a čarodějové, ale i nesmrtelní, entové, Medděd, prstenové přízraky, Gandalf, Sauron, Saruman a další). A pochopitelně i božstva mísící se do života lidí, zázraky a kouzla.

Tento svět se v mnohém liší od našeho lidského, ale má dva rysy, které považuji za podstatné: Neuvěřitelnou vnitřní konzistenci a etickou kompatabilitu. Vysvětlím oboje.

Neuvěřitelná vnitřní konzistence je to, co chybí mnoha jiným příběhům. Tady nenajdete v nich žádnou logickou chybu, ba ještě víc, hluboce logické jsou i vnitřní motivace aktérů a je zde jistota, že ten vyprávěný příběh by se mohl košatit dál a dál v prostoru a čase, aniž by byla tato konzistence narušena. Tolkien totiž udělal něco metodicky nebývalého. Vytvořil si mapy, jazyky, písma, mytologii a další "podpůrné vědy" pro svou Středozem před tím, než začal psát příběh a kontroloval pečlivě (povoláním vědec), zda nepřekročí své hranice. Ten svět je sice reálně neexistující ale virtuální v klasickém slova smyslu. Možný, dobře simulovaný, bezesporný. (Připustíme-li ovšem realitu nadpřirozena, které má svou vlastní, ale formulovatelnou logiku, což souvisí s druhým bodem.)

Etickou kompatabilitou míním něco, co postmodernismus postavil na hlavu, a za co třeba bojuje církev - tedy nezpochybnitelnost základních principů dobra a zla, které se snažíme stále lépe poznávat. Přes rozličnost forem jsou téměř všechny postavy eticky průzračné. Zvláště ty epizodní jsou prostě dobré nebo špatné. Jen hrstka těch hlavních ukazuje (lidské) tápání a pochybení, ale i ony vědí, co je dobro a zlo a většinou stojí pevně na jedné z obou stran po celý život. Bilbo či Frodo jsou dobrými vzory chování pro průměrného člověka prakticky každé doby, Faramir, Galadriel, Elrond, Aragorn či dokonce Gandalf jsou vzory šlechticů ducha se vším všady - pohádkově dobří a silní. Pod pohanským mytologickým světem se zde rýsují křesťanské ctnosti (Tolkien byl hluboce věřící katolík).

Tuto vnitřní konzistenci a etickou kompatabilitu nenajdete u mnoha jeho následníků. Čestnou výjimkou je do jisté míry Terry Pratchet se svou Zeměplochou. Zde je silná vnitřní konzistence (zatím jsem četl 23 dílů), a dle mého soudu i čitelná etická kompatabilita příběhů (které ale mnohem víc než Tolkienovy jsou ohlasem na skutečná témata naší reality. Jednotlivé díly jsou věnovány jednotlivým tématům - Austrálie, Čínská diktatura, hudební showbussines, filmový průmysl, opera, vztah státu a náboženství, konzervativní společnost...). Chybí zde ale prakticky ony velké modelově kladné postavy, pozornost je napřena na malé a omylné s jejich slabostmi, a ukazuje důvod, proč je i přes ně milovat. I zde ale je mnoho "reálně nadpřirozeného" tedy vměšování bohů, trolů, vlkodlaků, úpírů a jiných bytostí do světa lidí, ke ketrému patří i mimořádně důležitá vrstva mágů. Některé věci zde jsou schválně opačně než na zemi, aby z toho vlastně paradoxně vynikla invariantnost jiných. Myslím, že i toto je svým způsobem projev světa virtuální reality. Virtuální (reálně neexistující, ale svou podstatou možný) svět virtuální reality, o kterém je předem definováno v čem a jak se od našeho liší, nabízí v tomto světě logické příběhy logicky vystavěných postav, a tím nám pomáhá nahlédnout do našeho světa. Právě ono virtuální posunutí od naší reality nabízí přemýšlivému čtenáři sdostatek srovnávacího materiálu.

U třetitřídních fantasy z tohoto velkolepého konceptu zbylo jen málo - důraz na příběhy kouzel a meče, které nemají velké logiky. Shlédnuto třeba v televizní podobě, vypadá to neuvěřitelně. Bojovníci třímají zbraně, které jsou všelijakými ozdobnými artefakty, pokrouceninami a jinými hovadismy změněny k nepotřebě a klasický meč by s nimi neměl mnoho starostí. (Ve Hvězdných válkách dokonce borovníci šermují laserovými meči, něčím, co kdyby mi označil žáček v šesté třídě jako virtuálně (potenciálně) reálné, od pondělka chodí do Zvláštní školy). Osobnosti disponující všelijakými nepřekonatelnými kouzly je nedokáží aplikovat ani tím nejjednodušším způsobem. Mrtví ožívají bez vnitřního zdůvodnění a vůbec "zázraky se dály". O mravnosti hrdinů těchto příběhů darmo mluvit. Barbar Connan jistě nemůže být vzorem chování pro žádnou životaschopnou společnost, a to je ještě v podstatě krotkou figurkou.

Možná namítnete, že fantasy příběhy nejsou ničím než modernizovanými pohádkami - ne tak docela. Pohádky se odehrávají na tomto světě (výlety do pekla to nevyvracují - v kosmogonii lidstva v té době bylo peklo prostě podsvětím, součástí tohoto světa).

Fantasy příběhy vycházejí z předpokladu reality mnohosti světů a zdá se, že i mnohosti mravností na nich. Domnívám se, že ovlivnily i ostatní kulturu o fantasy prvky, které tak pronikají do reálného světa a termín virtuální reality tak rozmývá své obrysy.

Tím nechci říci, že naši předkové na rozdíl od nás nevěřili na bludičky a hejkaly. V jistém období rozvoje společnosti byl takový hejkal "nejvědečtějším" rozumným vysvětlením, co se to v lese opilému Trumbelíkovi stalo a léčení zaříkáváním bylo nejúspěšnějším léčením (i dnes vědecké studie prokazují, jak mnoho zvládne v medicíně placebo). Šlo o prvky neskutečna, ale byly přijímány prakticky všeobecně, takže se na nich společnost neštěpila. Po poznání přirozenějších příčin jevů hejkalové neochotně ustupovali do pozadí. V historických dobách tedy nadpřirozena vlastně postupně ubývalo (s jistou výjimkou kultu křesťanských svatých, ale o tom později).



Virtuální důsledky reálného násilí a reálné důsledky virtuálního světa

Slovo virtuální tak začíná nabývat smyslu neskutečné, ne zcela odpovídající realitě, od reality posunuté. Virtuálně reální zápasníci s obry a čaroději musejí mít virtuální (nadreálnou) odolnost (řečí gamebooků staminu). Jejich rány srůstají téměř zázračně a úder traverzou po lbi je jen mírným nedopatřením. Při sledování průměrného zápasu dvou takových ninjů a množství ran, které si tito zabijáci navzájem dají, máte jistotu, že v reálném světě byste už pět minut sledovali souboj dvou klinicky mrtvých.

Myslím si, že relativní obliba tohoto děje souvisí s jinou naší schopností či omezeností. Omezeností soucitu. Setkáme-li se s určitým množstvím hrůz za určitý čas, jsme ochotni projevit odpovídající soucit a odpovídající pomoc podle svých schopností. Je-li jich více, otupíme. Přestaneme tu bolest a utrpení vnímat. Jsme dokonce ochotni potlačit vlastní zkušeností s tím, jaké to bylo, když jsme dostali pořádně klackem nebo kamenem do hlavy, nebo pěkný kopanec mezi nohy (já tam jednou při basketbalovém utkání dostal přímý zásah kolenem a můžu vám říci, že jsem rozhodně v zápase nepokračoval, a že mi trvalo týden, než jsem začal chodit normálně), případně jaká asi rána stačila k tomu, abychom si v klukovských válkách přerazili kost.

Jistě i v středověkých rytířských eposech nebo ruských bylinách hrdinové hodiny bojují, ale to je přece jen něco jiného, než vidět na vlastní oči, jak v těch TV podobách soubojů dotyční po výbuchu atomovky nebo něčeho podobného pět metrů od nich zalehnou, vstanou a jdou dál...

Myslíte si, že lidé dokáží oddělit skutečnost od výmyslu a že takovéto chyby vnímání jsou osudem extrémně mladých a nezkušených, který se s nabýváním zkušeností srovná? Nikoliv!

Jsou nám předkládány v brizantní směsi informace z reálného světa a z neskutečnosti (té se vlastně nyní říká virtuální realita) a většinou je neumíme odlišit. je nám nabízen větší a komplikovanější svět než kdykoli před tím s větším množstvím informací ale i dezinformací. Mám podezření, že my tomu velkému světu, se kterým jsme konfrontováni, rozumíme daleko méně, než naši předci svému malému světu, který jim zcela k pohybu stačil.



Tarzan a Lucie

Tarzan byl jeden cikán, kterého jsem poznal v roce asi 1971. Bylo mu jako mně šestnáct a já chodil na gympl, on se živil jako nějaký pomocný dělník či co. Devítiletku vyšel v sedmé třídě a nějak ke mně pojal důvěru. Dobře se pral a měl svaly (já tehdy taky) a rád chodil na tancovačky. Vyprávěl mi, že zjistil že jsou takové školy, že holky a kluci v nich vystudují na ředitele, a že cikáni o nich většinou neví, a proto se tam nehlásí, a že on asi zbouchnul jednu Aranku a bude mít dítě, a už je na stopě těm školám, protože je ukazovali ve filmovém týdeníku a on náhodou na něj šel, i když cikáni jinak chodí až po něm, a s tím bílí počítají, ale on to prokoukl, a tak jejich dítě bude první cikán, který se vyučí na ředitele, protože ho tam nechá zapsat. Popírat existenci ředitelských učilišť nemělo smysl, přiznal jsem je tedy a upozornil, že aby tam člověka vzali, musí mít všech devět tříd ZDŠ. On řekl, že to teda jeho dítě mít bude, i kdyby tam mělo kvůli tomu chodit patnáct let a basta, že se to vyplatí, pak totiž bude mít dobré peníze a zaměstná ho a udělá vedoucím úklidové čety.

Bohužel Tarzan dost kradl, zejména auta, aby nemusel z tancovaček pěšky. Chlubil se, že ho nikdy nechytí. Měl pravdu. S ukradenou motorkou to napral pod autobus. Ale asi už na Tarzanovi jsem pochopil, že Cikáni (dnes Romové), kteří tu s námi žijí šest staletí, vidí náš svět úplně jinak a styk s "reálnou realitou" naší společnosti jim nezabránil vidět svět úplně jinak. Jejich dlouhodobé vyloučení ze společnosti, jejich odlišný život vedl k odlišnému vidění světa nejen hodnotově, ale i v reáliích! Tarzan prostě

Lucii jsem poznal před rokem a půl. Já byl porotcem literární soutěže a ona vyhrála cenu. Bylo jí devatenáct, už odešla od rodičů, bydlela s kamarádkou ve vesnické chalupě a já jí nabídl, že může na čas bydlet u mě, využívat mé knihovny a diskotéky a hledat si práci v Brně a okolí. (Tam odkud je, prostě práce nebyla.)

Zažil jsme s ní spoustu nádherných zážitků o virtuální realitě. To děvče prostě žilo v jiném světě. Denně si několik hodin vykládala karty a věřila o sobě, že je skutečně čarodějkou. Spoléhání na vlastní magii bylo opravdu fascinující, přestože za celou dobu nepředložila jediný důkaz, že by to k něčemu vedlo. O skutečném světě měla tuchy velmi mlhavé. Jeden hezký příběh:

Chtěl jsem se před ní blýsknout a tak jsem vařil docela zajímavé kombinace. Ze všech byla nadšená, což jsme jí schvaloval. Nic z toho v životě nejedla. U takového žraloka ostrouna mi to nepřišlo nijak divné, ale když jsem jednou měl nějaké zařizování ve světě a přijel až večer a vyndal zavináče, které jsme v nouzi koupil v nějaké večerce a ona zajásala: "Jé, zavináče, ty už jsem v životě viděla!" zjihnul jsem. Ano, uvědomil jsem si, že mezi námi žijí venkovské dívky, které do svých dvaceti let nejedly zavináče, protože ho nelze vypěstovat na zahradě nebo v chlívku.

Když jsem tento příběh vyprávěl svému známému, muzikantovi zhruba stejného věku, přiznal se mi, že má mladou, dvacetiletou přítelkyni, se kterou zažil něco podobného. Večer popili v hotelu a on ráno k snídani objednal tlačenku. Mladá dvacetiletá intelektuálka z městského prostředí se mu pak přiznala, že jedla tlačenku poprvé v životě. No prosím, jak odlišné jsou naše světy!

Lucie měla vůbec dost zajímavých schopností. Byla tepepatka, telekinetička, uzdravovatelka a jasnovidka. Nic z toho sice nemohla dokázat na ani jednom případě, ale byla naprosto přesvědčená, že všechny tyto vlastnosti má a až bude pravý čas, projeví se veřejně. Její myšlení bylo logikou netknuté. Příklad:

Sedím a píšu. Přijde Lucie, propluje kolem a praví: "Tachov." Já píšu dál. Za dvě minuty je zde znovu a říká "Tachov." Já zase nic. Přijde za další minutu a říká: "Tachov, Tachov, Tachov." "Proč Tachov," ptám se. "Nevím, tak mně to napadlo, Tachov, Tachov, Tachov!" zvolala, zasmála se jako hrdlička skvrnitá a odkvačila. Za chvíli přišla zpět. "Jede se přes Tachov do Švýcarska?" "Ano, je to možné." "Tak to mně asi za chváli napadne Švýcarsko!" a zase odkvačila. Za pět minut přišla a praví: "Švýcarsko. Už je to tady, já tušila, že mně to napadne. No vidíš, není to fascinující důkaz jasnovidectví?"

Jinak musím říci, že Luciiny povídky jsou opravdu dobré, i když při pečlivém čtení v nich najdete nějaký ten prohřešek proti elementární logice. Ale není to nic proti povídce její (prakticky) vrstevnice, který najdete v tomto magazlínu v magsyasu. Až se budete smát naivitě romských pohádek, přelistujte na tento příběh a pochopíte, že i mnozí z nás, ač vzdělanější a zakotveni v jiné civilizaci, žijí své virtuální sny vzdálené jakékoli logické konzistenci. Ale svým způsobem krásné a mravné postulováním lásky jako největšího z darů.



Komunisti, sládkovci a modří ptáci

Mám vážné podezření, že jistou část našich spoluobčanů potrefil vliv virtuální reality (ve smyslu vylíčení jiného paralelního možného světa) a její projekce do našeho reálného světa fatálněji než výše zmíněné Tarzany a Lucie. Oni vidí náš svět nějakým skupinovým virtuálním prizmatem. Komunisti kdysi vlastně uskutečnili grandiozní pokus o vybudování takové virtuální reality - tedy beztřídní spravedlivé společnosti, kde bude každý odměňován podle svých zásluh a posléze podle svých potřeb. Na první posouzení to možná opravdu vypadá jako malé virtuální posunutí od reálné společnosti, které by způsobilo její podstatnou restrukturalizaci. když se pak člověk zapřemýšlel hlouběji, co vše by bylo nutné "přenastavit", připadlo mu, že Zeměplocha se podobá Zemi podstatně víc než komunistická společnost společnosti pozemské. Bylo by třeba přenastavit k jisté dobrovolné skromnosti touhy všech lidí, neboť jediný nenasyta může mít požadavky (a potřeby) převyšující lidstvo (Hitler, Stalin a další jsou toho důkazem). Bylo by třeba "předělat lidi" tak, aby všichni ochotně pracovali, byli slušní, dobří a tak dále. On ten ideál vlastně svou ideou nebyl nic jiného než reformulovaná a stále se vracející touha po království Božím na Zemi - netvrdím, že to není touha oprávněná, ale je to asi na úrovni fyzikálních úvah, co by bylo, kdyby nebylo tření. Od prvotního výkřiku, že by to bylo dobře, protože by stroje měly menší spotřebu, prakticky by se staly perpety mobile, přejdete brzy k poznání, že by vlastně nefungovalo skoro nic tak, jak jsme zvyklí, protože zastavit rozjetý vlak by bylo možné jen velmi rafinovanými způsoby - brzdy by byly k ničemu. Stejně tak komunistická vize společnosti, je vizí společnosti bez přirozených brzd. Můžeme o ní snít, můžeme se pokoušet ji s jistým omezením realizovat, ale musíme si být vědomi, že ono tření má význam potlačit jen někde - v ložisku třeba - zatímco jinde musí zůstat alespoň nějaké, jinak se ten vlak ani nerozjede.

Domnívám se, že příznivci komunistické strany se museli opevnit velkým a masivním valem virtuální reality, tedy záměrně zkresleného vidění světa. Tento val se navíc asi notně zvyšuje, aby mohli vykládat změny ve společnosti v souladu se svým viděním světa. Magické a nadpřirozené rysy vstoupily do jejich života - balzamovaný a tedy virtuálně věčný vůdce, mantristické provolávání hesel vedoucí ke změněnému vědomí, tvorba nových mýtů a rituálů (ohňostroje a lampionové průvody - každá dobrá ideologie ví, jak magicky působí na lidi světelné efekty, pionýrky vítající státníky - každá dobrá ideologie ví, jak magická je čistota panny, alegorické obrazy ideálů v umění - každá dobrá ideologie ví, jak je důležité pracovat s alegoriemi i uměním, ...). Pro většinu společnosti je existence přesvědčených příznivců KSČM nepochopitelná. (Pochopitelně, že existují i komunisté z prospěchu. Jejich existence je plně pochopitelná a ničím divná a zvláštní.) Ostatní se ptají na komunisty způsobem, který dosvědčuje, že jejich společnost vnímají stejně: "Kde ti lidi žijou a žili? Copak nevidí, kam to dotáhli? Copak nevidí svět kolem sebe?"

Zatímco komunisti z mého osobního hlediska byli takovou společností lidí zvláštního vidění už v době, kdy jsem rozum bral a jsou jí dosud, jen si budují vyšší a vyšší valy ireality či virtuality, mohli jsme zažít vzestup a pád jiné takové společnosti - presentované doktorem Sládkem. Svou povahou se podobala komunistické - i ona přišla s ideou společnosti spravedlivých, bez deklasovaných živlů, cikánů, židů a světového spiknutí proti nám. I ona chtěla nastolit společnost slušných lidí a šťastnou budoucnost. I ona k tomu na začátku příliš zjednodušila model společnosti a vytvořila jeho virtuální realitu, v které to bylo modelově uskutečnitelné. I ona měla ze začátku slušný nástup v počtu přesvědčených příznivců. Jakkoli existují všelijaké společnosti, které na tento ideál dosud věří (a jejich modely se už navzájem liší), sládkovci neustáli jistou etapu svého rozvoje a jejich počet začal rasantně klesat. Zdá se, že vědomí rozporů mezi traktováním reality vůdcem a realitou samou v tomto případě vedlo spíš k příklonu k realitě nebo alespoň k odklonu od tohoto vůdce. Proč k tomu došlo je diskutabilní, nemyslím si, že by to bylo vyšší inteligencí sládkovců, spíš menším zakořeněním jejich psotoje (trvalo to příliš krátce a rozpory začaly být příliš velké). Je velmi pravděpodobné, že Sládkova éra skončila. Což neznamená, že se někde nechystá sofistikovanější či prostě šťastnější následník sládkismu.

Možná ještě zajímavější případ skupinové virtualizace reality z ideových a svou povahou ušlechtilých příčin sledujeme nyní na případě profesora Klause a jeho ODS. Otevřená široká síla postupující spíš pod helsem "kdo nejde proti nám, jde s námi" se začala uzavírat do vlastního vidění světa s virtuálními mýty (používá pro ně ráda historizující alegorie - sarajevský atentát, mobilisace, toleranční patent) a opačným paradigmatem spojenectví ("kdo nejde s námi, jde proti nám"), vedoucím nakonec k odmítnutí jakýchkoli spojenců prohlášením o jedině pravém vidění světa stranou a posléze jejím vůdcem. Kdyby to nemělo reálný vliv na náš život, bylo by docela zajímavé sledovat, jak se tato strana mění ve virtuálně realitní. Jak za pochodu přebudovává výklad jednotlivých pojmů tak, aby nebyl v rozporu se základním virtuálním posunutím jediných hlasatelů pravdy.

Jak dopadne tato (zatím dost velká) skupina, je těžké předpovědět. Má dost velké pevné jádro jako komunisté, které zůstane svému virtuálnímu obrazu věrná? Zůstane zde dlouhodobě? Nebo ji čeká osud sládkovců? Nevím.



Démoni, andělé a Bůh

Až dosud jsem programově vynechával křesťanství jako jednu z nejvýznamnějších "virtuálních realit". Je pravda, že existenci (křesťanského či židovského) Boha nelze vědecky dokázat ani vyvrátit, že tedy Bůh je typickým případem virtuality, tedy něčeho možného, potenciálního, schopného něco konat. Je dokonce těžko vyvratitelný i v krajně kreacionistickém chápání světa, vycházejícím z předpokladu, že vesmír vznikl asi v roce mínus 4.000. I když zde musejí krajní kreacionisté připustit tak složitou manipulaci realitou ze strany Boha, že se podobnému vnímání světa v člověku příčí estetické cítění... Prostě jak řekl Albert Einstein: "Bůh je rafinovaný, nikoli zlomyslný." Pokud bych měl nějak aforisticky popsat, v čem cítím rozdíl mezi existencí vesmíru bez Boha a s Bohem, řekl bych, že při tázání o vzniku vesmíru mají teisté mírné problémy s odpovězením na otázku "jak" zatímco ateisté nemenší problémy s otázkou "proč".

Já jsem, jak přiznávám celkem pravidelně, katolíkem (byť značně ekumenickým a samostatným). Většina mých přátel a známých jsou zřejmě buď ateisté nebo lidé rozkolísaní, připouštějící že "něco může být". V naprosté většině případů jsme se při diskusích na téma o existenci Boha shodli na tom, že se navzájem nemůžeme přesvědčit, ale že chápou leckteré mé pohnutky, dokonce někteří přiznali, že mi víru závidí. Ukázalo se, že Bůh jako virtuální realita sama o sobě nemusí vést k diametrálně jinému chování, i když asi vede k podstatně jinému vidění světa jako prostoru pro člověka.

Je ovšem pravda, že v člověku je zakotveno v jeho světonázoru i leccos z karteziánství. To znamená, že "můj Bůh se neplete do fyzikálních jevů současnosti" prostě stvořil vesmír nejen s veškerou hmotou a energií, ale i s veškerými fyzikálními zákony a konstantami, které vědci postupně objevují (a nikdy neobjeví v úplnosti). Podobně nepopírám existenci a funkci DNA a tedy kombinace a mutace v genofondu, vznik, vývoj a umírání druhů. V tomto smyslu (ale jenom v něm!) se tedy blížím deistickým představám Velkého hodináře, který natáhl hodiny vesmíru a dál se do nich neplete. Musím říci, že tato mechanistická část Božího díla je přijatelná pro většinu mých známých.

Protože Boha vnímám osobnostně, tvrdím ovšem, že nějakým způsobem zasahuje do světa v současnosti a zejména že do něj zasáhne v budoucnosti. V souladu s vyznáním víry tedy věřím ve vzkříšení těla a život budoucího věku, či chcete-li jinak v poslední soud. Pochopitelně tento virtuální předpoklad má vliv na mé jednání. Tedy jak na to, co konám, tak na to, co prostě konat odmítám. Musím říci, že u přátel to většinou vede k občasnému žertovnému špičkování (odmítá vystupovat na Velký pátek, drží půst, chodí se zpovídat, má jisté sexuální zábrany, odmítá zalhat ve svůj prospěch - ale neodmítá úplně milosrdnou lež...), ale že to docela tolerují a nepřičítají mi to k tíži.

Problém ale nastal v okamžiku, kdy mi jeden přítel - nevěřící položil otázku: "Ty tedy věříš nejen v Boha, ale i ve svaté, anděly, ďábly a démony?" Musel jsem přiznat, že ano, ale že je to složité. Přítel argumentoval dál tím, že nechápe, jaký je rozdíl ve víru v anděly a démony a vírou v hejkaly a okultistickými seancemi. Zda to není jen rozdíl v pojmenování.

Myslím si, že podstatné je to, že na rozdíl od okultistů se prostě snažím se světem démonů nestýkat a nepřemýšlet o něm. Ostatně katechismus to doporučuje. Je to pro mne prostě virtuální realita mimo náš svět, která do našeho světa zasahuje jen velmi sporadicky a nejlepší je ji pominout, nebádat o ní a tím se nevystavovat nebezpečí, že mi tato virtuální realita bude bližší než každodenní skutečnost. Prostě to, že Ježíš vyhnal démony z postiženého beru jako fakt, ale nejsem Ježíš ani pověřený exorcista, abych se tím zabýval, možnost démonů připouštím jako krajní po vyčerpání všech jiných.

O něco složitější je to s obcováním se svatými. To jest přiznávám právo církvi označit jisté osoby jako svaté, tedy prokazatelně jsoucí v přízni Kristově, jako osoby, které nějakými svými činy a Boží milostí si zasloužily vykoupení. Jejich význam je v tom, že nám pomáhají chápat Boží milost a najít si takový vzor, abychom i my pro svou spásu udělali co nejvíce (byť to pochopitelně nestačí, a bez Boží milosti bychom byli ztraceni). Nevěřím tedy ve valný význam modlitby ke světcům, pokud jde jen o omílání textů bez rozjímání o těchto světcích nebo obecně bez touhy být sám lepší než jsem dosud. Tedy akt lidové zbožnosti, kdy stařenka zvolá: "Můj ty svatý Antoníčku, patrone ztracených věcí, kam jsem dala brýle?" je spíš legrační, i když víra, že jí svatý Antoníček (nebo Bůh) vyslyší a pomůže jí, je aktem a důkazem víry pravé v nepodmíněnou milost Boží. Mně bližší ovšem je přemítání o skutcích svatých a o tom, co si z nich mám vzít pro své chování, i když připouštím, že až budu (budu-li kdy) stařečkem s omezenou možností činit, bude mi bližší zbožnost stařenčina a budu vědět, že prakticky jediné, co mohu pro bližní udělat, je modlit se za ně. To ostatně není zdaleka málo.



Existuje vůbec realita?

Na závěr se pochopitelně vkládá tato postmoderní otázka. Pokud se zdá, že třeba v případě existence či neexistence Boha mohou vedle sebe dlouhodobě koexistovat obě hypotézy - obě virtuality - aniž by se jedna zhroutila, není to s realitou celé takové mnohoznačné. Nemohou zrcadlově politici říci, že obyvatelstvo se zabývá virtuálními maličkostmi typu co do huby, místo aby se staralo o věci podstatné - tedy jaký má být volební zákon a jaká politická koncepce má zvítězit, protože při správném řešení této virtuality je prostým důsledkem řešení problému, co do huby?

Není stejně oprávněný koncept komunistů nebo ODS a není pro nás postupně rostoucí množství postulátů přikrývajících skutečnost, která je s ním v nesouladu jen důkazem, že podléháme sami nějakému jinému (chybnému či stejně možnému) virtuálnímu vidění reality, která nám zamlžuje skutečnost a způsobuje, že jsme to my, kdo cítíme nutnost těchto dalších postulátů?

Má odpověď bude asi stejná jako u oněch krajních kreacionistů. Je to možné, ale neestetické. A navíc pro mne i imobilisující (teď nemyslím Klausovskou mobilisaci pro(ti) ČSSD). Věřím tedy, že realita existuje a je jen jedna. Myslím si, že ji nikdo nevidí jasně, že jsme všichni vůči ní všelijak virtuálně posunuti a natočeni. Myslím, že se musíme smířit s tím, že přibývá lidí, kteří se pohybují mimo ni (jako reakce na obtížnost chápání světa, jako reakce na zranění, která jim svět způsobil, jako reakce na masivní masáž ze strany těch, kteří se virtualitou živí). Vždyť přece na rozdíl od rychtáře ve vesničce kdysi, kterého všichni znali osobně, o našich politických vůdcích vlastně známe jen jejich uměle vytvořený virtuální obraz. Myslím si nicméně, že ještě máme šanci pod závoji mlh virtualit spatřit realitu. A jen pokud ji spatříme, vychutnáme právě i virtuální posunutí - ať jde o Tolkiena či Pratchetta nebo třeba o Romské pohádky či literární sny mladých dívek.

Jiří moravský Brabec



ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 2000, Zlin Net a.s.
All rights reserved.