ZPĚT na titulní stranu

Rozhovor


Posezení s Janem


Tak už to v životě chodí. Člověk něčím je, a něčím je viděn. Jan Burian je především písničkářem. Cítí to jako svou základní profesi a vlastně i poslání. Přestože v klubech a na malých scénách vystupuje pravidelně, jsou asi pro většinu Čechů viditelnější jiné jeho aktivity. Knihy netradičních cestopisů a především jeho televizní cyklus, jehož titul jsem si neoriginálně vypůjčil do názvu svého článku. K rozhovoru jsme se sešli v Brně, kde Jan pravidelně vystupuje na Leitnerově ulici. My jsme ale odpoledne usedli v útulném prostředí kavárny a oříškárny v centru města.

Cestovatel


Od pohledu jsi, Jane, spíš domácký typ, do kterého by nikdo neřekl, že je vlastně cestovatelem. Na rozdíl od tvé maminky, Zuzany Kočové, jejíž cestopisy z putování na severozápad jsem velice rád četl, jsi ale poněkud cestovatelsky mnohosměrný. U ní to bylo jasné - přes keltské kraje na Ultima Thule, ale v tvém případě - Island, New York, Paříž, Chile. Proč tak různé směry, není to roztěkanost?
Když člověk cestuje, je to vždycky jedním směrem - odsud tam, ne? Moje cesty jsou si navíc podobné v tom, že vyhledávám určitou konfrontaci - jezdím do různých koutů světa, abych se odtamtud podíval sám na sebe a na nás, jak tu žijeme. Když jsi například na Islandu, tak tě pohled zpátky islandským filtrem velmi ovlivní, snad i změní. "Nedělej nic, co tě nezmění", to nemám ze sebe, ale je to dobré předsevzetí. Cíle jako třeba Skandinávie, New York a Chile se možná zdají různorodé, ale pro mne jsou v tomto smyslu dost dobře slučitelné.

Takže ty cestuje obcházíš Česko a sleduješ ho z různých perpektiv. Líbí se ti název Česko?
Nevadí mně. Vlastně máš pravdu. Mě ono Česko zajímá až v druhém plánu. Především se zajímám o sebe a o to, jak se vyrovnat se světem, do kterého jsem byl před lety uvržen a jak v něm mám vlastně žít. Před pěti lety mi jeden člověk řekl, že Chile je nejlepší země na světě. Já jsem mu samozřejmě nevěřil, ale nechal jsem se přesvědčit, že tam mám jet, dva roky jsem se na to připravoval a nakonec jsem byl jsem opravdu překvapen její vysokou kulturou a kultivovaností. Taková překvapení ti podstatně rozšíří tvé vnímání světa.

Přiznám se, že právě tvou návštěvu Chile jsem nechápal. Island, tam bych jel hned, ale Chile, Země, která se málem stala komunistickou, pak si prožila tvrdou diktaturu a teď se vzmáhá ze srabu...
Když to takhle říkáš, tak vidíš, že je to trochu, jako bys mluvil o nás. Chile je na tom navíc dneska hospodářsky nejlíp z celé jižní Ameriky, má o sto let delší demokratickou tradici než my a násilí, které tam v historii bylo, vzniklo vždycky z důvodů střetu idejí a ne proto, že by Pedro chtěl podříznout Pabla, aby se dostal ke korytu. A to je důležitý rozdíl.

Dobře, kdo se zajímá o Chile, může si přečíst tvůj Chilský deník nebo se podívat v televizi na dokumenty, které jste tam natočili. Pojďme jinam. Letos v létě jsi byl na ostrovech někde u Baltu. Tam tě zajímalo co?
Žijeme ve zvláštní izolaci, v zemi "za horama", a zdá se mi, že děláme, jako by za těmi kopečky, kterým nadutě říkáme hory, už nic dál nebylo. Ostrov je naprosto jiný útvar, má kolem sebe moře a tím jiný rozhled a rozlet. Moře je rozměr, který nám chybí. Chtěl jsem se podívat do míst, kde neschází.

Vím, že naopak chceš pozvat jednoho cizozemce k nám. Dánského básníka Bennyho Andersena. Jak ses k němu dostal?
Jednoduše. Přes knížku, kterou jsem dostal od jednoho kamaráda. Vyšla asi v roce 1980 a jmenuje se Má velká doba byla malá. Když jsem jel poprvé do Dánska, vzal jsem si ji s sebou a tam jsem si ji přečetl. Velice to na mě zapůsobilo, začal jsem ty verše postupně zhudebňovat, pak jsem se seznámil s překladatelem panem Františkem Fröhlichem a nakonec i s autorem. Potkal jsem se s ním zatím třikrát. Je to člověk, který je v Dánsku asi tak populární jako Werich u nás. Dnes je mu sedmdesát a je velmi milovaný a velmi čtený, což je u básníka neobvyklé. Také ho miluji a čtu.

Televizní vyptavač


Do doby našeho rozhovoru jsi odvysílal 87 dílů Posezení s Janem. To znamená, že jsi se musel potkat s nejméně osmdesáti sedmi zajímavými lidmi. To muselo rozhodně ovlivnit tvoje sebenazírání. Nemáš strach, že se ztratíš, rozpustíš?
Naopak, doufám, že tím rostu. To je takový doškolovací kurs, obrovská možnost objevovat nová témata, dostávat se k lidem, ke kterým by se jinak člověk neměl důvod přiblížit. Jestli to působí dojmem, že se v těch pořadech ztrácím, nevadí mi to, je to záměr. Teď mi někteří lidé po pořadu s Davidem Vávrou říkali: "Ten tě ale převálcoval." To mě těší! Představa pořadu, kde by moderátor převálcoval svého hosta, je děsná. Já se chci od těch lidí dozvědět co nejvíc, užít si ten čas s nimi a nesnažím se je nachytat, ale otevřít. Když mi pak někdo z nich řekne: "Tohle jsem ještě nikomu jinému v rozhovoru neřekl," je mi dobře. Své hosty si nevybírám podle toho, kolik mají za sebou v životě skandálů, nebo kolik zločinů spáchali. Chci pomáhat vytvářet jakousi rovnováhu v televizi. Kromě lidí veřejně v televizi stíhaných by tam měli být i lidé veřejně pochválení.

A nemáš z těch setkání pocity méněcennosti?
Jistěže - velmi často. Zvlášť když se host vyzná v oboru, do kterého nevidím. V příštím dílu bude mým hostem geolog Václav Cílek. Chodíš s ním po městě a on říká: "Tady bylo hradiště, tady bylo toto, zde se odehrávalo tamto." On vidí, čeho já si nevšimnu, a tak si vyčítám, proč já jsem se víc nesnažil dostat se v životě k něčemu pořádnému. Když jsem natáčel s fyzikem profesorem Kouteckým a on mi vyprávěl o smyslu současné vědy, nadával jsem si, že jsem se měl víc učit. Ale to snad patří k životu, a já ten pocit nepovažuji za špatný, ale spíš aktivizující. Doufám, že pokud má člověk chuť naslouchat komplikovaným myšlenkám a osudům, tak ještě není úplně ztracený.

Vyzpívat se z obav


Ani jsem netušil, že mi tak přihraješ na další otázku. Dostávám se totiž k pocitům, které mám z tvých písniček. Jako by v tobě bylo něco málo laskavě sadomasochistického. Jako by ses radostně vyznával z nočních můr.
To je vlastně paralela na lidovou píseň. Třeba: Červený šátečku, kolem se toč, má milá se hněvá, já nevím proč - to je sice takové roztomilé, zpívají to i děti, ale domyšleno do konce je to děsivý text. Myslím si, že to je v tradici: vyzpívat se ze svých různých obav, pocitů, štěstí i neštěstí. A vyzpívat se z toho s radostí. Mě to prostě baví.

Mně by zajímal jemnější odstín té radosti. Chápu tě ve smyslu autorském. Já mám radost, když se z něčeho vypíšu. Ale když to pak někdo veřejně hraje, a já sedím v sále, rudnou mi uši. Jak to děláš, že ti nerudnou?
Já si to zpívám sám. Snažím se připravit hezký večer lidem, s kterými je mi dobře, a přitom jim zpívám ty největší hrůzy, které mě napadnou. Jinak to asi neumím. Legrační je, že se jim to dost často líbí…

Mně velice překvapilo, jak se změnila tvá muzika. Myslel jsem si, že je člověk v pětatřiceti už hotový, už se moc měnit nebude. Ale ty ses za posledních deset let úplně předělal. Alespoň mám ten pocit.
Asi jo. Víš, ono to je tak, že to co dělám, není moc vidět. Nezvou mě na velká pódia a festivaly, asi se tam ani nehodím, mé desky si nekupuje moc lidí. Myslím si, že můj vývoj je kontinuální asi od roku 1984, kdy jsem se dal dohromady s Danem Fikejzem. Od té doby udělám každý druhý rok nějaký přemet - dám se dohromady s někým, kdo mě zase něco nového naučí - Vlastík Matoušek, Jeřábek s Jančem, a hodně mě ovlivňují různé nahrávky - v poslední době vážná muzika, John Cale, mladí muzikanti, nové hudební proudy a nevím co ještě. Ne že bych se předělával nějak násilně, prostě se vyvíjím…

Období, od kterého se můžeme odpíchnout jako od doby, kdy tě pamětníci poznali, je tvá spolupráce s Jiřím Dědečkem. Tehdy jsem měl pocit, že tvá muzika je ovlivněna jakousi českou školou. Nějak navazuje na Suchého a Šlitra, dejme tomu. Na tvém prvním albu Hodina duchů jsem měl pocit, že první, kdo tě předělával, byl Fikejz. Když se chystalo to druhé, řekl jsem si: teď poznám, jaký je Burian bez Fikejze. Poznal jsem, jaký je Burian s Matouškem. A tak dál. Jaký je tedy Burian bez nikoho? Burian sám o sobě?
Takový, jakého mě můžeš potkat v klubech. Na demokazetě, kterou jsi slyšel. Chilská zpěvačka Violeta Parrová říká: Píseň je pták bez letového plánu. To je moje vyznání - mně se zdá, že plocha písničky je omezená jen časem a ničím jiným. Je to jako když má malíř čisté plátno a může na něj namalovat úplně cokoliv. Člověk má naprostou svobodu, ale mělo by tam být něco, čím to drží pohromadě, co vytváří takzvanou formu. To může být cokoli - hudba, text, konkrétní zvuky, kakofonie, něco z toho nebo všechno dohromady… Já myslím, že jsem v poslední době hlavně ztratil zábrany a jsem schopen udělat cokoliv, abych sdělil to, co zrovna sdělit chci. Problém je ovšem v tom, jestli se mi to opravdu podaří, jestli to budu umět.

Tvé texty kdysi byly formálně dokonalé, pravidelné a rýmované. Teď jsi udělal nové písničky a jsou naprosto rozvolněné. Je to trend vlastní současné populární písničce? Ostatně třeba soudobá opera se na něj už dávno vydala.
Neodvažuji si mluvit o obecných trendech. Kdysi mi vytýkali někteří recenzenti, že píšu vázané verše, že "tak už se nepíše". To je k smíchu. Možná se tak nepsalo sto let, ale to přeci neznamená, že když se tak předtím psalo několik tisíc let, nemůže v tom někdo zase pokračovat. K tomu posunu v mém psaní došlo nejspíš tím, že jsem začal zhudebňovat básně. Původně šlo o formy pravidelné, pak jsem zjistil, že v některých případech to nepotřebuji, že je v těch básních něco jiného, o co se lze při zhudebňování opřít. Díky Antonínu Brouskovi a Bennymu Andersenovi jsem zjistil, že nejsem na rýmech závislý ani při psaní a zhudebňování vlastních věcí. Že mohu být v textech stejně svobodný jako v muzice. Důležité podobně jako při skládání hudby je, aby ten text obsahoval nějaké sdělení, poetickou hodnotu, zkrátka důvod, proč to celé člověk píše.

Se studenty o životním stylu


S pořady zhudebněné poezie jezdíš i po středních školách. Jak to vypadá? Copak mladí ještě čtou poezii?
Najdou se takoví. Ale tohle není jen pořad o literatuře, o poezii, spíš o životním stylu. Tím snad mohu oslovit víc lidí než to tradičně nízké procento milovníků básní. Povídám si se studenty o tom, jak žijeme, jakou váhu má v našem životě řekněme duchovní sféra, kultura, reklama, pop music, a jak se vypořádávat s různými drtivými tlaky civilizace. Dělám si srandu z nich i ze sebe, provokuji je, nutím je, aby se se mnou hádali, odpovídám na otázky. Někdy jsem za blba - samozřejmě, protože se to mezi námi nepovede zlomit - jindy je to velmi krásné, přijdou si opisovat texty, a to je pocit, který má rád každý písničkář. Důležité je, že se tu řada lidí poprvé setkává s takovým typem představení a netelevizní kulturou. A někdy se mi zdá, že jinak než prostřednictvím školy by někteří lidé tu zkušenost nemuseli získat.

Mluvil jsi o duchovní sféře. Ivan Hoffman o tobě řekl, že jsi věřící na volné noze. Tvůj souboj s vertikálním ukotvením probleskuje i v textech. Třeba od Nejtišších k nové písničce Na dovolené. Jak si se studenty povídáš o duchovní sféře? Myslím, že tvůj zásadní postoj je skeptický.
Jasně, že jsem skeptik. Nedávno mi jedna novinářka ze školního časopisu v Nové Pace položila tu otázku rovnou: "Jak to máte s tím Pánem Bohem?" To je velmi intimní otázka. Řekl jsem tu jedinou věc, kterou umím říct: že nevím, jestli Pán Bůh existuje, ale že se snažím žít tak, jako by existoval, a čekám, jak to dopadne. Skepticismus samozřejmě spočívá jenom v tom, že nejsi schopen udělat ten poslední krok. Základní hodnoty křesťanství a duchovní civilizace v níž žijeme ale musím zastávat. Lepší hodnoty neznám.

Mnozí věřící tvrdí, že v současné době žijeme obklopeni zlem, které vzrůstá.
Často to bude tím, že oni sami si nějak neumějí poradit se svou existencí ve světě, který se tak rychle vyvíjí a mění. Svět byl vždycky plný zla a zdálo se, že jím musí být pohlcen. Ale já teď naopak cítím určitou naději třeba v tom, je v současné době je na světě nejnižší procento chudých lidí, jaké tu kdy bylo. Poprvé se například celosvětově prosazují takové hodnoty jako lidská práva. Je tu samozřejmě nebezpečí totálního konzumu a mnohá jiná úskalí - historie lidstva byla vždycky chůzí po laně. Spousta věcí se ale zlepšuje. Na druhé straně myslím, že i my nevěřící nesmíme přestat o zlu mluvit a smiřovat se s ním…

Ve své starší písni Dobré jitro mluvíš o Planetárním svědomí. Máš ho doopravdy?
Už jsem byl v řadě zemí a dost daleko. Teď ho asi pociťuji daleko víc než před tím. A víc také cítím, že nejsme středem světa. Pořád je to naše Česko velkej zapadákov. Planetární svědomí nebo alespoň vědomí bude ve století, které přichází, naprostou samozřejmostí. Kdo si to neuvědomuje, žije ve středověku. Když v Indonésii vraždí studenty, nemůžeme si myslet, že se nás to netýká. To se týká tebe i mě.

Člověk společenský


Copak o to, já s tebou souhlasím, mám jen pocit, že to nezajímá stále větší část publika na folkových přehlídkách. Nechtějí "žádnou politiku". Ty jsi ale vystupoval na dvou akcích k výročí 17. listopadu. Jaké to bylo?
Myslel jsem si, že to pro mě nebude znamenat vůbec nic. V tom sebemrskačském prostředí a "blbé náladě" jsem nevěřil, že si lidi ještě dokážou vytvořit takovou radostnou a důstojnou atmosféru, a ono se to stalo.

Blbá nálada je úspěšný slogan. Líbí se ti?
Ne, nesnáším ho od první chvíle. Každý má přece nezadatelné právo na svou náladu, abych parafrázoval Havlovu Audienci. A jestliže má pan prezident, který to řekl první, blbou náladu, má si ji nechat pro sebe, a nemá ji sugerovat těm ostatním.

Myslíš si, že obecně člověk nemá s blbou náladou chodit za lidmi?
Vůbec ne! Jenom slova některých z nás mají větší váhu. Když někdo jako prezident, který vždycky říkal věci dopředu, a formuloval je tak bystře, že jsme si s ním konfrontovali svoje pocity a duchovně nás vedl, přijde s tímto negativistickým postojem, ovlivní to celou společnost. S tím přece musí počítat. Někteří lidé na téhle planetě jsou opravdu posloucháni a ovlivňují svět. Prezident, papež a řada dalších. My v hospodě si můžeme povídat, co chceme, naše zodpovědnost je podstatně menší.

V tvých textech jsou dvě roviny dotýkání se světa. Jedna je velmi osobní, vztahy mezi dvěma lidmi. Druhá je řekněme společenská, vztah jedince ke světu a ke konkrétní společnosti. Písničky typu Kanárek, Dobré jitro! a další. Asi už není doba revolučních písní jako byla ta o dialogu, ale ne s každým, ale máš mezi svými novými písněmi nějaké písně tohoto typu?
Letos jsem vlastně téměř po šesti letech napsal asi dvanáct nových písniček. Třeba Přestávka je o tom, že bychom měli chvíli mlčet, vyčistit si hlavu, promyslet věci, zbavit se nánosu klišé a teprve pak začít znova mluvit. Není to politická píseň, ale je to něco jako moje vlastní občanská iniciativa "Děkujeme sami sobě, odejděme sami ze sebe a udělejme v sobě nové místo pro sebe sama". Jiný text Jaké to je pojednává o lidech, kteří mají na všechno názor… Ale aktuální snad může být i když se v milostné písničce zazpívá: "Mravenec v trávě se za námi neohlédne a ani slunce neuhne z dráhy." Já jsem písničkář, který neumí nebo nechce psát nějaké teze, na všechno o čem píšu, jdu přes vlastní pocity. Také v textech od Bennyho Andersena, které zpívám, je mnoho žhavých témat. Na Václaváku jsem hrál Hypochondra a tam je v refrénu: "Někdo přece musí něco udělat" neboli variace na naše současné české: "Kdo se o nás postará?" Jeho báseň Černé časy zase odpovídá mému pocitu, že jsem zjednodušeně řečeno lokálně spokojený a globálně naštvaný. Pokud něco píšeš, nemůžeš se odtrhnout od světa, vždycky z něj něco zrcadlíš - jednou to bude intimnější téma, třeba o tom, že nějaká holka už nechce žádného chlapa, jindy se zabýváš tím, že jsme všichni trochu zblbli….

Desky


Většina autorů říká, že čím déle píše, tím se jim píše tíž. Je to i tvůj případ?
To nemůžu říct. Za těch šest let, co jsem nepsal písničky, jsem udělal spoustu muziky a vyřádil se na svých starých textech. Teď po té přestávce se mi píše stejně těžce jako vždycky. Pro mě psaní představovalo vždycky těžký, pomalý, až ničivý proces.

Na desce Jenom zpívám jsi nahrál některé starší záležitosti. Proč?
Především to pro mne byla má první deska natočená jen s klavírem. Někteří přátelé po mně dlouhé roky chtěli, abych vydal desku v této podobě, ale myslel jsem si, že jsem k tomu ještě nedozrál. Před dvěma lety jsem si začal připadat dost starý, abych se o to mohl pokusit. A také jsem chtěl na té desce zúročit své zkušenosti s poměrně nestandardními způsoby hraní, o které jsem se v posledních letech pokoušel, včetně různých schválností a pokusů hrát na klavír zespoda, pouštět skleněné koule po jeho strunách, bubnovat uvnitř paličkami a strašit propisovacími tužkami. Na Jenom zpívám jsou tři písničky, které jsem v jiných verzích už natočil na alba, ale i ty, které nevyšly nikde a nebo je zpíval někdo jiný. Já tu desku považuji za docela odvážnou, i když mi kdosi vytkl "starý repertoár".

Kdysi tvé texty zpívali jiní interpreti: Skoumal, Mišík, Kubišová, Prokop a další. S tou svou novou poetikou už asi hitmaker nebudeš. Oslovuje tě někdo, že by chtěl texty?
Občas, ale já na to nereaguju. Nabízím ty staré. Spousta z nich se může dělat v deseti verzích a nikdo je moc nezná. Už ale nechci psát písničky pro někoho bez hlubší koncepce nebo na objednávku. Chci si je dělat po svém. Všichni ti zpěváci zpívali moje texty jinak, než bych si to představoval já. Ale to je asi pocit každého autora, že je to v podání někoho jiného míň autentické - ať už je to hit nebo ne.

Prozraď něco o své desce na Andersenovy texty.
Texty jsou od Bennyho Andersena, přeložil je František Fröhlich, hudbu jsem napsal já. Natočil jsem to s dvěma mladými lidmi, aranžérem a zvukovým designerem, kteří jsou velmi málo známí a vystupují pod dánskými jmény. Na desce hraje několik hostů, většinou pozvaných na jednu písničku. Vlastislav Matoušek (niněra, japonská flétna, dudy), můj syn Jiří (bicí), Katka Šarközi (vokál), Klára Valentová (housle), a pak jsou tam dvě tanečnice, protože v písničce Řešení je jako doprovodu použito tanečních kroků. Dominantní je klavír a zpěv a některé další nástroje jsou nasamplované - ale lepší snad bude si to poslechnout než o tom mluvit. Vyjde to u Indies na jaře.

Kdy má přijet Andersen?
Snad se to povede v květnu. V té době už musí být deska venku. Ještě předtím by měla vyjít knížka Má velká doba byla malá v novém rozšířeném vydání.

On si sám taky zhudebňuje svou poezii?
Ne, on si píše písničky, které jsou prý nepřeložitelné. Rýmované, se spoustou slovních hříček a dvojsmyslů. To, co dělám já, je pro něj asi trochu nové, neboť jsem zhudebnil texty psané volným veršem, o kterých to asi nepředpokládal. Letos v létě je poprvé slyšel na ostrově Bornholm v Dánsku, kde jsem měl koncert a byla to velká legrace. On je tak slavný, že stačilo, aby udělal gesto, a jeho fanoušci by mě hodili do moře. Přežili jsme to…

Očekáváš, že by se v dohledné době mohla objevit deska z tvých věcí?
Mohla by se objevit. Dneska můžeš vydat všechno a neprodat nic. Ale zatím čekám a chci, aby písniček ještě přibylo, aby dozrály, abych pro ně našel odpovídající kabát. Hledám muzikanty, kteří by se mnou chtěli hrát, a to trvá dlouho, i když ve studiu mého přítele Mayera mají krásný nový klavír…

Zmínil ses o synovi. Zažil jsem vás spolu hrát asi před osmi lety. On s někým hraje?
Ano, má skupinu Southpaw, v Praze jsou celkem známí, hrají elektronickou muziku, styl drum&base, ale hrají ji naživo. Mají několik natočených alb, dvě nabízejí Indies na internetu www.vltava.cz Pravidelně koncertují.

Kontakt s lidmi


Nehraje víc než ty?
To ne, já hraju dost, průměrně více než deset představení měsíčně.

Vím, že tvůj projekt kulturní ozdravovny bude mít teď pátý almanach. Přibliž jej.
Je to legrační ale moje "kulturní ozdravovna" vstupuje do desáté sezóny. Pátý almanach bude sestaven z příspěvků o alternativním cestování, z cestovních deníčků dětí i různých extrémních jedinců. Momentálně si dopisuji asi se sedmi sty lidmi a takové množství lidí vymyslí spoustu zajímavého.

Proboha, jak to děláš?
Oni naštěstí nepíší ve stejný den. Každý den přichází několik dopisů a na to se dá odpovědět. Jiní čtou denně dlouho noviny a časopisy, já mám radši dopisy. Jsou autentičtější a také mohou být krásné i jako artefakty.

Vystupuješ na klubových scénách, pro jaké publikum?
Hraji na mnoha místech pravidelně, a tak je publikum sice společensky i věkově různorodé, ale poměrně stálé.

Pravidelné setkávání má i terapeutickou hodnotu.
Pro mě určitě.

Komunikujete spolu i neformálně po koncertě?
V mém případě spíš před představením a o přestávce. Zrušil jsem přídavky na konci, konvenční přestávku, někdy si dokonce přinesu na pódium i věšák a udělám si tam šatnu. Už mi příliš nevyhovuje ten divadelní model hlediště - jeviště. Lidi mají šanci přijít si se mnou promluvit a je-li důvod, můžeme se i někde setkat. Ale do hospody s nimi nechodím, chci dělat spoustu jiných věcí.

Jaký je tvůj ideální sál?
Malostranská Beseda v Praze a Leitnerka v Brně. To jsou místa příjemná svou neokázalostí, nejsou snobská a člověk tam má blízko k lidem. Na druhé straně vystupuji pravidelně se speciálními projekty v divadle Archa. Tam jsou ideální technické a prostorové podmínky, dá se všelijak experimentovat. Měl jsem tam Islandský večer, Jarní varieté o čtyřech hudebních podobách, zkoušel jsem fotografické klipy na Hodinu duchů, projekce - film a hudba - a tak dále. Na takové projekty se člověk musí dlouho připravovat a Archa je tvůrčí dílna.

Stane se ti, že když jdeš na pódium, že nemáš náladu?
Samozřejmě, někdy mám i strach, že ji nedostanu. Ono se to ale zlomí, když začnu hrát. Někdy to trvá jednu, dvě písničky, ale pořád se to láme včas. Upřímně řečeno je to velký dar mít možnost sdělovat svoje věci a k tomu někoho, kdo to chce poslouchat. Já jsem šťastný, že to mám.

Tvá nejslavnější písnička je asi ta, kterou začíná tvůj televizní pořad: V příštím životě. Čím bys chtěl být v příštím životě?
Zrádná otázka. Já jsem skeptik, na příští život nevěřím. Jestli ovšem nějaký bude, beru všechno.

Vypnul jsem magnetofon, Honza dochroupal lískové oříšky a ještě asi hodinu jsme si povídali o životě. O tom současném. A pak jsme v něm šli oba něco dělat.

Jiří moravský Brabec

Diskografie:


Jan Burian EP (Panton 1986, 4 písně, arr. Lubor Šonka),
LP Hodina duchů (Panton 1989, arr. Daniel Fikejz, reedice CD a MC Bonton, Zóna 1995 s 4 bonusy),
LP Černý z nebe (Primus 1991, arr. Vl. Matoušek, reedice Indies 1997),
MC, CD Poesie (Bonton 1994),
MC, CD Jenom zpívám (Indies 1998).
Dále účast na 2LP Večírek rozpadlých dvojic (Panton 1990 s Jiřím Dědečkem, Petrem Skoumalem a Janem Vodňanským, výběr písní z toho na MC Písničky rozpadlých dvojic),
MC, CD Buď moje slunce (Primus 1992, spolu s Janem Jeřábkem a Františkem Jančem) a
CD Vypadáte opravdu dobře (Gallup 1996, zpěv a klavír na albu Jana Jeřábka a Františka Jančeho)

Bibliografie:


Jaká radost, jaké štěstí sborník mladých autorů, vyd. Mladá fronta, edice Omega, 7 písňových textů 1973,
Texty (s Jiřím Dědečkem) výbor z písňových textů, vyd. Jonáš - klub 1983,
Z dílny malých scén sborník uspořadával V. Just, vyd. Mladá fronta, 5 písňových textů 1989,
Hodina duchů sbírka poezie, vyd. Mladá fronta 1990,
Dědicovo putování soukromá zpráva z Paříže, vyd. ECHO, informační zpravodaj 199. ZO Svazarmu 1990,
Rychle než to zapomenu Soukromé zápisky z let 1982-1985, vyd. Scéna 1991,
Tři hry (s Jiřím Dědečkem) "kabaretní dramata" napsaná a uvedená s J.D. v letech 1974-1980 1991,
Cokoli o New Yorku cestopis, vyd. Primus 1991,
Je tu nějaký zavěšený kafe? fejetony, vyd. Lidové noviny 1992,
Cokoli o Dánsku cestopis, vyd. Primus 1992,
První almanach Burianovy kulturní ozdravovny vyd. KPK 1993,
Druhý almanach Burianovy kulturní ozdravovny vyd. Primus 1994,
Soukromá zpráva z Aarhusu vyd. Primus 1994,
Sága o cestě na Island cestopis, vyd. Primus 1995,
Na shledanou zítra texty a články o hudbě, vyd. Folk a Country 1995,
Třetí almanach Burianovy kulturní ozdravovny vyd. Makropulos 1995,
Zlaté časy televize Posezení s Janem Burianem, Primus 1996,
Čtvrtý almanach Burianovy kulturní ozdravovny vyd. Makropulos 1998,
Chilský deník aneb Cautiverio cestopis, vyd. Primus 1998.

Internet:


music.taxoft.cz/jan_burian
e-mail: burian@mbox.cz

Jiří moravský Brabec

Poznámka: Rozhovor se uskutečnil na objednávku časopisu Folk&Country, vyjde snad (mírně zkrácený) v čísle 1/2000.




ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 2000, Zlin Net a.s.
All rights reserved.