ZPĚT na titulní stranu

Rozhovor


Poupata
O krocích dál


Na letošním Svojšickém letorostu bavila pardubická Poupata publikum svým zpívaným recesistickým Večerníčkem, na Zahradě zas leckoho uhranula jejich interpretace Denvera na téma Desatero. Mezi těmito dvěma festivaly se stihli kapelník Vít Troníček a zpěvačka Andrea Neumannová shodnout na společném příjmení Troníčkovi a hradecký Casey Růža jim vydal v pořadí třetí kapelní nosič s titulem O krok dál. Důvodů k povídání tedy víc než dost.
Sešel jsem se s Vítem a Andreou v Hradci Králové, sdělili jsme číšníkovi své představy o občerstvení a já zapnul magnetofon. Než jsem se stačil nadechnout k první otázce, dostal jsem ji sám - co říkám na novou desku.



No, líbí se mi. Když ji srovnávám s předchozími, mám pocit, že ze začátku byl váš vokál podobnější Žalmanovu a spolu, teď mi připomínáte spíš Nezmary. Aniž bych hovořil o kopírování.
Vít: My jsme vlastně vznikli netypickým způsobem. Většinou kapela vzniká tak, že pár lidí si k sobě hledá další podle toho, co potřebují. Basáka, zpěváka a podobně. My jsme byli všichni až na Andreu členy stejného dětského oddílu a tam jsme hráli a zpívali. Takže kapela vznikla vlastně opačně: věděli jsme, kdo v ní bude hrát, a hledali jsme, k čemu by se tak asi nejvíc hodil. Bylo nám šestnáct, sedmnáct, Šárce Novákové jedenáct, věčně jsme hráli písničky od různých kapel, hodně právě od Žalmanů.
Když jsme se pokoušeli o vlastní vokální aranže, byli jsme opravdu nejvíc inspirováni způsobem vedení hlasů u Žalmana v době, kdy tam zpívala Lenka Slabá. Odmyslíš-li si oktávy a představíš-li si ten základní tvar akordu, pak zpěvačka vlastně zpívá ten základní hlas, zpěváci jsou po terciích nad ní.

To už jsme trochu předběhli. Jak se k vám do kapely dostala Andrea?
Andrea: Byla jsem v jiném dětském oddíle, a pak, už jako instruktorka, jsem jezdila na tábory. A měli jsme tam jednoho prakticky neoženitelného vedoucího. Ale pak se přece jen nějak povedlo, a na jeho svatbě jsme mu zpívali. A byli tam Víťovi rodiče a ti mi řekli, že jejich kluci mají kapelu a že si myslí, že bych s nimi měla zpívat, tak jsem to zkusila.

Takže to je vlastně takový hezký starosvětský příběh o tom, jak rodiče našli synovi nevěstu. Měli jste nějakou hudební průpravu?
Andrea: Já jsem zpívala ve sboru, což na jedné straně znamenalo, že jsem něco znala, ale na druhé straně jsem si zakusila i nějaké ty poznámky kvůli všelijakým návykům a manýrám, které jsou ve sboru normální, ale v téhle muzice dost nepoužitelné.
Vít: Byli jsme úplní samoukové a začátečníci. Ale nějak se povedlo, že jsme se na tom základní trojhlase s Andreou a Radkem Novákem shodli velmi snadno a teď, když se třeba má někde na večírku zpívat písnička, kterou jsme nikdy nedělali, nemusíme se domlouvat a najdeme si tam pro sebe ty tři hlasy okamžitě. Šárka Nováková je skvělá sluchařka, ta se přidá a brácha si tam dole něco brouká a je to.

Přijde mi zajímavé, oček zpíváte. Na první desce jste měli o všem textově jasno, hotové ucelené názory, které mi někdy přišly dost nedospělé a říkal jsem si skepticky, jak se budete muset s repertoárem poprat po pár letech, až budete starší a ta naivita nebude půvabná. Teď si spíš kladete otázky a nevidíte jednoduché odpovědi. Lhal bych, kdybych řekl, že se mi ten posun nelíbí.
Vít: Ta první deska - Řeknu to písní - mi teď připadá, že přišla vlastně hrozně brzo. Byli jsme naivní, nadšení z toho, že se najednou v zákulisí potkáváme s lidmi, ke kterým jsme před tím obdivně vzhlíželi z publika, nemohli jsme uvěřit tomu, že to tak je a do jisté míry tomu nemůžeme uvěřit doteď. A pak přišla nabídka natočit poměrně rychle desku, tak jsme ji udělali. No, ale asi tak za čtyři písničky z ní se dodnes nestydíme.
Na druhé desce - Zimní pozdravy už jsme dělali daleko víc, už jsme se třeba od Petra Havrdy leccos naučili. On byl někdy třeba z našich vokálů nešťastný, vysvětloval nám, proč to tak teoreticky nemůže být a divil se, že to přesto funguje. Člověk měl taky pocit, že když se nadřel nějaká sóla na kytaru, tak je musí uplatnit.
Teď na třetí desce mám vlastně jen jedno sólíčko. Některé texty nám dělá Radka Klečková, se kterou spolupracujeme už od začátku, dva přidal pan Miroslav Kvapil, starý pán, který je teď moc vážně nemocný, takže to ještě ani neslyšel, a něco jsem napsal já, i když textařem se necítím. Dá mi to hodně práce a mám pochyby jestli to lidem nebude připadat divné v tématech nebo ve způsobu myšlení.
Andrea: Ale on tak doopravdy myslí. Tak hezky a trochu zvláštně. Jsem si jistá, že ho v těch textech dokážu poznat.

Proč se jmenujete zrovna Poupata. Nebylo to nedomyšlené?
Vít: Bylo, ale kdo mohl počítat s tím, kam se to vyvine? On se tak jmenoval ten náš dětský oddíl. Je jasné, že jak se stáváme dospělými, je ten název takový... No, když jsme dělali druhou desku, tak jsme přemýšleli, jestli bychom se neměli přejmenovat. Teď už to tak necháme, protože to je jméno, které už má v regionu zvuk. Asi by se mohlo změnit jen tak, že by se původní sestava rozpadla a někteří z členů kapely by založili novou. Tím nechci ani v nejmenším naznačit, že se něco podobného chystá.
Andrea: I když je jasné, že jsme ve věku, kdy si asi každý bude muset položit otázku, jestli to chce dělat i dál, kolik času je ochotný tomu věnovat, a jestli se mu v žebříčku hodnot nedostane něco výš. Rodina, děti. Třeba pak pověsí muziku na hřebík.

Nechci být šťoura, ale té kategorii rodina - děti - civilní kariéra jste teď, čerstvě po svatbě nejblíž vy dva. Takže nehrozí to u vás?
Vít: Ale vůbec ne, my hraní nenecháme. Je ale pravda, co se týče dětí, že bychom potřebovali banjistu, dobristu...

Andrea je psycholožka, Vít rozhlasový redaktor. To jsou práce, které člověka stresují a intelektuálně dost vyčerpávají. Jak to řešíte?
Vít: To řešit nejde. Prostě se ta únava musí nějak překonat. A na jevišti snad spadne sama. Je ale pravda, že napsat třeba text jsem schopný až třeba po pár dnech oddechu na chatě.

Jak je kapela řízena, jak se dělíte o práci a povinnosti? Vládne Vít jako kapelník tvrdou rukou?
Vít: Zatím to je tak, že se to, co kdo dělá, rozdělilo nějak samočinně, vlastně to funguje na základě dobrovolnosti. Je ovšem pravda, že ne všichni tomu obětují stejně času a něco, co si nikdo nevzal dobrovolně, na nás jaksi zbylo. Možná je neobvyklé to, že zatím za celou dobu existence Poupat nikdo nedostal ani korunu za hraní - ty peníze jdou do kapelního fondu a platí se z toho třeba cesty, propagace a další vydání.

Na vaší nové desce vám hraje několik hostů, většinou jsou to ale typičtí dobarvovači, díky nimž mají jednotlivé písničky rozrůzněnější nálady, ale v koncertním provedení se písničky bez hostů nijak dramaticky nezmění. Výjimkou je Petr Novotný, který ukázal, kam by se mohla vaše muzika posouvat, kdybyste jinak pojímali právě onen spodek - basovou linku tlačící to celé dopředu.
Andrea: Taky to tak cítíme.
Vít: Myslím si, že v současném složení budeme hrát asi už vlastně pořád to, co hrajeme teď. Posuny a vývoj budou pomalé, prostě společně jsme tu muziku navymýšleli takhle, pokud se někdo nějak vnitřně radikálně nezmění, zůstane to takhle i nadále. To je důsledek stabilní kapely, vem si třeba právě Nezmary v posledních letech. Těžko říci, co bude dál. Zatím nás to takhle baví, i když pochopitelně si občas doma s Andreou říkáme, jakou jinou muziku bychom chtěli zkusit. Ale různé hezké muziky je spousta.

Mně ta vaše připadá jaksi laskavá. Jste takoví hodní optimističtí mladí lidé. Ostatně, když jsi říkal, jakou máte radost z toho, že můžete potkávat ty slavné v zákulisí, okamžitě mne napadlo, že to je opravdu pozitivní vidění světa. Na druhé straně totiž v tom zákulisí jsou občas vidět a cítit i vztahy ne zrovna radostné, a leckterý ideál se ukáže jako pěkný syčák.
Vít: Těch fajn lidí je ale mnohem víc. Jistě že si člověk všimne, že sem tam některý z jeho ideálů není tak úplně příjemný, ale naprostá většina z nich jsou báječní lidé. K některým máme obzvlášť pěkný vztah. Musíme poděkovat Vaškovi Součkovi a lidem z Lokálky, kteří se nás ujali, a pomohli nám radami i kontakty, máme rádi spoustu dalších kapel, spoustu těch starších a zkušenějších vnímáme jako báječné hodné strýčky. Zvláštní vztah máme k zvukaři Mirkovi Hronovi, ten bych si ani netroufl nějak označit. Jistěže člověk zažil i to, že o tom, kdo bude kde vystupovat, nerozhodují ani tak výkony kapel jako vztahy mezi agenturami, a my jsme ze začátku měli pocit, že nejsme v té správné stáji, ale to tak prostě je. Teď se o nás stará Vláďa Casey Růža, který spíš než všelijakým manažérským fintám dává přednost osobním kontaktům a takovému přátelskému vedení a to nám vyhovuje.

Andrea je vystudované psycholožka. Nebojí se členové kapely, že je moc prokoukne?
Vít: Ne. Ale je pravda, že vlastně od začátku jsem si v kapele rozuměl nejvíc s ní, na cestách i po zkouškách jsme spolu probírali moc věcí, propovídali si spoustu hodin jako nejlepší kamarádi.

A kdy došlo k tomu, že to bylo víc než kamarádství?
Andrea: My jsme měli každý svůj vlastní vážný vztah, oba ty vztahy měly velké problémy, vzájemně jsme si o nich povídali, rozuměli si. Pak jsme se každý se svým partnerem rozešli skoro ve stejnou dobu. Pak jsme asi tři měsíce nechodili nikdo s nikým, a pak se to prostě stalo.

Promiňte, že se na to ptám, ale chtěl bych se nějak dostat k vaší velmi originální svatbě. Povídejte o ní.
Andrea: Jedna moje kamarádka a spolužačka pozvala Poupata na oslavu narozenin. Hodně stála o to, abychom přijeli, a když jsme přijeli, ukázalo se, že nejde o narozeniny ale o svatbu. Nám se to líbilo a když už jsme měli někteří víc upito, začalo se uvažovat, jestli bychom neměli udělat taky něco podobného.
Vít: Když celý život děláš něco jinak než normálně, a když máš z několika svateb, na kterých jsi byl, pocit, že to je vlastně nuda, kde za chvíli na sebe příbuzní koukají a čekají, co kdo řekne, tak ti to nedá. Radek tehdy řekl, že bychom se mohli vzít na koncertě. Já jsem to hned večer už v hodně dobré náladě volal tátovi, a ten mi řekl, že jsme blbí.
Andrea: Ráno, už střízliví, jsme si řekli, že to byl možná dobrý nápad, ale beztak nerealizovatelný, a jeli jsme domů.
Vít: Tam mně táta překvapil tím, že řekl, že to promyslel, a že by to šlo, a že to k nám sedí. Oddávajícího jsme ukecali hned, s matrikářkou to byl trochu problém, ale šlo to nakonec taky. Místo, kde jsme se brali, je bývalá budova KSČ, takový krásný honosný sál, hezčí než na radnici, takový jako schodovitý amfiteátr pod střechou. My tam děláme své koncerty každý půlrok, bývá to vyprodáno, čtyři sta padesát lidí.
Andrea: Navíc jsme na tom koncertu měli křest desky. Z Folk&Country část lidí věděla, že se 19. června bereme, tohle bylo osmnáctého večer, pozvali jsme Lokálku jako hosty, odehráli svou hodinu a čtvrt, pak nastoupila se svým blokem Lokálka...
Vít: Během toho se instaloval znak a další povinné součásti obřadní síně podle zákonů, pak Lokálka zakončila písní Ještě jsem sa neoženil, už ma žena sere, všichni myslili, že se chystá hrozná legrace a najednou nastoupil pan Kubát - zástupce primátora a ředitel gymnázia - prostě vážená osoba s insigniemi, a my přišli ve slavnostním, Andrea s vlečkou...
Andrea: A najednou lidem docházelo, že to je doopravdy...
Vít: Bylo to fantastický. Absolutní ticho, že pak pan Kubát říkal, že v obřadní chvíli bývá větší hluk než u nás. Absolutní ticho, posvátná chvíle, tak jak by svatba měla být. Pak nám popřáli, obrovský potlesk.
Andrea: Bylo to opravdu moc dojemné.
Vít: Ten prudký střih v náladě těch lidí. Když odcházeli dostali od nás ještě svatební koláček a pohárek šampaňského. To jsme přivezli z Itálie a bylo ho pěkných pár kartonů. Kdybychom se cestou vybourali, tak se utopíme.
Andrea: Lokálka ví, že bydlíme v malém bytě, tak nám dali medvídka Pandu v nadživotní velikosti, teď ho přesunujeme pořád po bytě z místa na místo, trochu překáží, ale je krásnej.
Vít: Ale nejkrásnější zážitek mám, když jsme šli sami dva po koncertě o půl jedenácté večer do hospody. Měli jsme tam zamluvený stůl, vlastně to byla svatební večeře. Nevěsta s vlečkou a mikinu přes ramena, aby jí nebyla zima, ženich s batohem. Servírky nevěřícně koukaly. A když jsme šli o půl noci domů, potkávali jsme opilce a jeden říká druhému: Hele vole, nevěsta. A ten mu řekne: Seš vopilej, vole, nevěsta, vo půlnoci a pěšky, jo? A byla to nevěsta a já jí nesl vlečku, aby ji nemáchala v kaluži. A druhý den normálně oběd s rodiči a příbuznými, a pak večer až do pěti do rána v country klubu v Lucii. Prostě svatba jako řemen.

Abych se přiznal, představa malé křehké Andrey stěhující pandu každých pět minut po bytě z místa na místo, je přímo malebná. Poupata letos udělala další krok na cestě muzikantské - třetí desku, a dva čelní protagonisté i krok osobní. Zatímco desku budou hodnotit kritici a posluchači, přejme Vítovi a Andreje, ať je ten osobní krok neméně šťastný jako ten muzikantský. A ať se dočkáme i toho banjisty, dobristy a dalších muzikantů nové generace.

Jiří moravský Brabec

Poznámka: Rozhovor se uskutečnil na objednávku časopisu Folk&Country, vyjde snad v čísle 9/99.
ZPĚT na titulní stranu




Copyright (c) 1999, Zlin Net a.s.
All rights reserved.