ZPĚT na titulní stranu

Rozhovor


Majerovy brzdové tabulky

Sraz jsme si dali v hospodě John Bull Pub na Senovážné ulici v Praze. Přesně došel jen Petr Linhart, ale vzhledem k drážnímu jménu kapely (MBT byl evergreen odborné železniční iteratury v první republice) byly i příjezdy ostatních vagónků tvořících tuto originální kapelu pro České dráhy spíš vysněným vzorem. Pivo bylo jablečné typu cider, řeči byly vedeny kolem kulatého stolu, kapela byla kompletní:
Per Linhart - mandolíny, kytary, citery a kapelník,
Andrea Landovská - zpěv,
Vít Kahle - saxofony a klarinet a manažer skupiny a
Antonín Bernard - violoncello, housle, baskytara.

Prvním problémem asi je, jak charakterizovat vaši muziku. Jak to děláte sami, když se snažíte oslovit pořadatele? >

VK: Agenturu nemajíce, sjednáváme si koncerty sami. Oni už nás naštěstí pořadatelé dost znají. Ale pro tyostatní říkám, že tuto muziku charakterizuje nástrojové obsazení, že jde o akustickou muziku a dříve jsme hráli to, co spíš bylo k meditování, v poslední době to je spíš klasická písničková muzika, máme víc a víc šlapavějších věcí. Takový akustický bigbítek.

Jak jste se dostali k citerám?

PL: Vlastně to obsazení vzniklo tak, že jsme se rozhodli přejít od bigbítu k akustickým nástrojům. Chtěli jsme rozšířit jejich počet, a tak jsem se koukal po nějakých nástrojích, které bych mohl třeba poměrně snadno obsluhovat. Máme jich víc a zkoušíme je ladit podle svého, protože podle našeho názoru z toho původního vídeňského ladění příliš leze souvislost s rakouskou nebo německou lidovou hudbou. My je používáme spíš jako rytmický nástroj.

Na vašich webových stránkách jsem se dočetl, že omylem jsi jinak naladil i mandolínu a už ti to zůstalo.

PL: To je pravda. Teď mám mandolu, ta je laděná jinak. Před tím jsem ale měl mandolínu, přečetl jsem si, jak má být naladěná, jenže jsem to špatně pochopil. Oni popsali tóny od nejbasovější struny, já to ladil od nejvyšší, takže ty tóny byly blíž k sobě a ladění bylo spíš kytarové. Ukázalo se ale, že jsou struny u takhle naladěné mandolíny moc volné, tak jsem je musel o tón zvednout. A na takto bestiálně naladěné mandolíně jsem napsal během čtrnácti dní větší část písniček na naši první kazetu Místa častých zjevení. Protože jsme se je tak naučili, tak už nemělo smysl v tom dělat změny a od té doby oscilujeme v těch Hmi tóninách - asi z nějakého vyššího zásahu.

Během čtrnácti dnů složit přes půl desky?

PL: To byly takové kouzelné události. Zima 1991. Asi bylo něco ve vzduchu.

Ty věříš na něco ve vzduchu?

PL: Jistě.

A jak to přeneseš na ty ostatní? Když napíšeš text - příběh, tak nemusíš nic vysvětlovat. Interpret přečte, pochopí, odinterpretuje. Ale když jde o pocitové texty?

PL: Myslím, že je to tak, že je skupina lidí, kteří jsou schopní s tím velmi rychle korespondovat, to se dědí nebo je to podobný způsob vnímání nebo momentální otevření se. A je skupina naprosto neoslovitelná. Ty moje texty jsou spíš něco, jako když člověk maluje pomocí slov. Malbami taky nezachytíš všechno v prostoru. Asi nejdřív jsem to poznal v muzice na tom, jak hraje Olda Janota. To bylo geniální a oslovilo mně to nejvíc, a tak nějak bych se chtěl vyjadřovat i já.

Co přineseš do kapely, když vzniká nová písnička?

PL: Text a základní muziku. Základní muzika je prostě to, co třeba k tomu zahraju na kytaru. Nástrojové party si kluci řídí sami, jen někdy mám trochu představu, jak by to asi mělo být.

A ty party se nějak kolektivně schvalují, nebo se o nich diskutuje?

PL: Teror. Každý má teror svýho partu.

VK: Většinou se to na tu písničku nabalí nějak nekomplikovaně, přirozeně, ale jsou i aranže, kde to vzniká dýl a kde oproti původní podobě je to hodně jinak.

PL: Ve výjimečných případech dochází k zásahům do textu, když je třeba Andrea už unavena mým přiliš častým používáním slova měsíc. Ale je to celkem málo zásahů, já si do toho moc mluvit nenechám.

Když někdy vyprávíš o tom, jak ty písničky vznikly, dozvíme se, že za nimi někdy stojí konkrétní silný zážitek z nějakého místa. Ten jim řekneš, nebo je vezmeš na exkurzi na místo vzniku?

AL: To se dá nějak vycítit.

Takže když Petra inspiroval nějaký konkrétní hrad k řádku ze žitné mouky žlutý hrad, ty tam máš nějaký svůj hrad?

AL: Já to místo nepotřebuji vidět, já si vyvolám svůj adekvátní zážitek. Někdy mi třeba pomohlo, když Petr vypravuje, ale ten pocit, který do toho nakonec dám, je můj.

AB: Někdy nás Petr na takové místo vytáhne a my tam nic nenajdeme.

To já znám. Loni na Zahradě jsem z pódia tak kázal o Čechách pod Kosířem a keltské svatyni v Ludéřově, že se tam nějací lidi vypravili a pak mi řekli, že ta svatyně byla nuda, ale byl tam hezký pomník Svatopluka Čecha.

PL: To je chyba, měli tam mít pomník Svatopluka Kelta.

O tvých písničkách se říká, že je to jakýsi magický místopis a i v názvech desek nejsou odkazy na city, ale místa. Místa častých zjevení je prvotina, Gabréta z druhé desky je keltsky Šumava a Babí Jan to je sice postava, ale i odkaz na brdského ducha. Jak byste charakterizovali svůj vztah po krajině - tulák, poutník?

AL: Spíš výletníci. Poutníci mi přijde až příliš romantizující.

PL: Každý má nějaké to svoje místečko.

VK: Jsou místa, kde prostě cítíš, že mají poněkud jiný rozměr.

PL: Něco se tam dá najít, nějak jinak vypadají, je tam na dosah jiný svět.

To má právě blízko ke keltské víře, že některými kopci či jinými místy lze vstoupit do světa sídhe. Chodíš do těch míst sám?

PL: Nejradši ano, Když jdeš s kamarádem, tak si začnete povídat třeba o práci a ono se to ztratí.

Viděl jsi někdy vílu?

PL: Neviděl, ale budu se snažit. Dočetl jsem se, že bílou paní na Valdeku viděli naposledy v roce 1929, je to vojenské pásmo, rušená tam je minimálně, třeba tam ještě je.

Ani žádný jiný zážitek, který neumíte racionálně vysvětlit, nemáte?

PL: Spíš mám víc takových zážitků, ke kterým by se s dostatečnou snahou dalo najít racionální vysvětlení, ale proč? Vezmi si třeba fenomén kruhů v polích. Nakonec mohou existovat dobře organizovaní lidé vybavení nějakou technikou, kteří by to dělali. Asi by to nešlo jen tak jednoduše amatérsky prknem, ale mohl by to být třeba nějaký vládní psychologický pokus. Ale nic to nezmění, že ta věc je pak prostě krásná.

Takže kruhy v obilí jsi viděl?

PL: Ano, dokonce jsme s Tondou v Anglii viděli nově vzniklý kruh. Přijeli jsme autobusem, tak stáli lidi shluknutí kolem a koukali na to. Tak stylově nás uvítala Anglie. Tam totiž věří, že kruhy vznikají tancem vil.

Když jdete na pódium, máte nějaký soustřeďovací rituál.

PL: Když člověk někam přijede, tak je obvykle kolem přípravy vystoupení dost chaos, takže jsi rád, když máš nakonec chvíli klidu. Jediný rituál je dost neoriginální. Vozíme rituální tequilu a z té si připijeme před vystoupením. Je to veselé a uvolní tě to.

AL: Já potřebuju dejchat. Než jdu na pódium, musím se hluboce rozdejchat. Nevidím, neslyším, dejchám. Někdy, když hraješ v prostředí, které tě pořád strhává do reálu, je to takové... Jsem na pódiu a zpívám, a přitom jsem ještě nepřišla. Vida! A oni poslouchají! Vida!

Kde bylo takové vzorově hezké prostředí?

AB: Experimentální studio v Liberci. To se velice vydařilo.

AL: Já mám ráda i open air akce, v klubu, když z pódia vidíš dveře k báru, v nich se občas někdo zastaví, pár vteřin poslechne a táhne dál, to není zrovna to pravé.

PL: V čajovně v Opavě. Hezká místnost, hezké prostředí, příjemná akustika. Útulno. Ono jde i o publikum. Já jsem rád, když není v žádném smyslu ortodoxní. Pamatuji si třeba, jak jsme hráli pro Bratrstvo Keltů v Rosicích. Soumrak, mraky pluly nad námi od pódia k publiku a odtud dál do Rakouska a já měl pocit, že s sebou nesou i tu muziku.

AL: Jednou jsme hráli v Brně na hradbách Špilberku, léto, pódium u hradní bašty, a to město, které vidíš lidem za zády, ze kterého už nejde hluk, a v průběhu koncertu se rozsvěcuje. A ke konci, což byl vrchol, kluci hráli instrumentálku Abilunon a v Brně asi něco slavili a přesně v tom správném místě najednou ze Svoboďáku přišel ohňostroj. Město, když je vzdálené, je hezké.

Už několikrát tady padlo to slovo Kelt. Jaký je váš vztah k tomu "keltství"?

PL: Mně je to vnitřně strašně blízké. Nemusím o tom přemýšlet. Mám podvědomý pocit, že jsem tu kdysi před věky už byl, a když přijedu do Anglie, mám silný pocit, že jsem tam doma. Je mi blízký ten způsob vnímání a poetiky současných irských a anglických autorů. Když jsme dělali Místa častých zjevení, tak jsme si říkali, že se dostáváme k jakýmsi souvislostem. Před Slovany v té krajině někdo byl a zanechal spoustu stop. Když jsme je začali objevovat, tak jsme tomu říkali ohlasy písní keltských. Snažíme se vidět současnou naši krajinu tak, jak by mohla působit na kelty dnešní doby s jejich poetikou. Myslíme si, že jsme vlastně první, kdo takhle začal psát. Později se hovořilo o jakémsi boomu, já si myslím, že to zas takový boom není. Když mi někdo řekne, že to je taková módní vlna, tak mi to přijde legrační. Po deseti letech asi nemá cenu mluvit o módní vlně. Už je to součást kultury.

Kde jste hráli po světě?

VK: Belgie, Holandsko, Francie, Rakousko, chystáme Německo. Letos se začínáme víc kontaktovat tím, že jsme se dostali k internetu. Začínáme budovat kontakty.

Vaše stránky (http://music.taxoft.cz/mbt/) musím pochválit. Najdu tam všechno, co potřebuji. Dočetl jsem se tam i vaši hudební minulost, která je dost různá. Petr s Čp. 8 a Frantou Stralczinským, Andrea třeba pašije s Plastic People, Vít a Antonín na deskách s Jeřábkem a Jančem, k tomu bigbítová éra původních MBT. Člověk by usuzoval, že při setkání takových lidí se bude dlouho diskutovat o tom, jakou muziku vlastně hrát a přitom mám pocit, že ten váš tvar vznikl úplně samočinně.

PL: To je pravda. Když to vezmu stručně. Skončil jsem u ČP. 8 a oslovili mě kamarádi, kteří s námi už dávno nehrají, ale tehdy jsme založili "bigbítové" tabulky. To bylo 1986. Pak přišel Vít, protože jsme chtěli mít nějaký jiný nástroj a on hrál na saxofon a byl to spolužák z VŠE. Potom se zbláznil baskytarista, že chce hrát kytaru, a odešel. Tonda se zrovna vracel z vojny a jeho bývalá kapela už měla jiného basáka, tak jsme se domluvili.

V roce 1987 jsem vás slyšel v Pakulu na Rockfestu.

PL: To bylo takové zvláštní vystoupení. Vlastně skoro poslední, protože zpěvačka pak utekla do Rakouska. Nakonec jsme zůstali tři, co chtěli pokračovat. Byl to takový temný beat. Problémy s aparaturou a bubeníky nás přivedli k tomu, že jsme se rozhodli pro akustiku. Sháněli jsme někoho, s hlubším hlasem a Jamajka Koblicová, které jsem se zeptal, mi řekla, že Andrea má pěkný alt. Když jsem se zeptal, jestli umí zpívat, řekla, že to o ní neví. No ale zavolali jsme ji a hned se dohodli.

AL: Ono to opravdu bylo hrozně jednoduché. Dali mi první písničky a já řekla Jéje, to se mi líbí...

VK: Pro mě to bylo takové radostné, očisťující. Po té bigbítové době najednou taková změna. Já jsem začínal jako dítě na klarinet, a teď sis uvědomil, jaká je ta čistota akustických nástrojů nádherná v porovnání s elektrickou chemií.

Když se ale odvoláváš na akustické nástroje, tak mi připadá, že třeba v těch hodně dávných dobách, ze kterých berete inspiraci, to asi moc čisté nebylo. Spousta nástrojů nedovedla udržet v proměnlivé vlhkosti a teplotě tón - pro twakové struny z ovčích střev to je třeba dost typické. Ta muzika asi musela být dost často disonantní.

VK: To je v irské nebo bretaňské muzice do dneška. Někdy ty dudy a píšťaly znějí tak krásně falešně - až je to pěkné.

PL: To záleží už na aranžích. Jakmile tam předepíšeš tři kytary a ony se navzájem rozladí, tak je to konec. Tam ten tón musí být přesný. Když máš třeba jiný nástroj, který je falešný a je pod ním rytmika, tak to najednou nevadí. Ten nelibý pocit není z toho, že nástroj ujíždí z tóniny, ale v tom, že vzniká napětí mezi dvěma nástroji, které mají komunikovat přesně.

Jak často zkoušíte?

Jednou týdně. Velmi pravidelně.

Když řeknu, že máte za týden koncert a máte hrát co nejdýl, kolik máte repertoáru v zásobě?

Náš samostatný koncert trvá asi hodinu a půl čisté doby pro muziku. Myslím, že se bychom se dostali asi ke třem hodinám. Hrajeme přes dvacet písniček a umíme jich přes padesát.

Máte za sebou tři desky. Vzniká ten repertoár nárazově v tvůrčích obdobích, nebo píšeš postupně svým tempem?

PL: Největší štěstí bylo před tou první deskou. Ta vznikla prostě v transu. Jinak píšu po kouskách a ve chvíli, kdy doděláváme desku, už píšu písničky, které na ní nebudou. Tak za měsíc, za dva měsíce jednu písničku.

Takže už máš teoreticky přes půl další desky napsané. Už víš, jak se bude jmenovat, a kdy by se to mělo objevit?

PL: Takhle komplexní představu nemám, to bych hrozně předbíhal. Ale něco napsáno mám, a když to dobře dopadne, tak příští rok by mohla být deska.

Při vašem vztahu k tajemnu, fascinuje vás nějak magie roku 2000?

VK: Mně fascinuje spíš to, že si tolik lidí myslí, že nové tisíciletí začne 1. 1. 2000 a ne 2001.

AL: Spíš v astrologii by člověk našel nějaké hodně fungující věci. Numerologie je mimo nás. Určení bodu nula je vágní. To mohlo být o týden nebo rok jinak.

Pojďme k magii, kterou máme oba. K magii slov. Každý, kdo je vnímavý, občas objeví spojení dvou tří slov, které čím déle opakuje, tím víc má pocit, že to je nějaké zaříkadlo. Nejde to z hlavy ven.

AL: O tom jsou mantry.

Kde hledáš taková spojení slov? v poezii?

PL: Já jsem si asi nejvíc vzal na Janotovi. To jeho čarování se slovy, to je mi velmi blízké. Potom se mi líbí překlady starých irských pověstí, to má takový pěkný bartvitý styl. Stejně jako nové věci v keltském duchu. A poslouchám, co se kolem děje. Někdy lze použít i stupidních frází. Třeba v sešitových řádech ČD pro cestující je napsáno "vlak veden lehkým motorovým vozem řady 87..." A z toho je

Motorovým lehkým vozem
Adršpašské lokálky
v písni Mráz.

Jak ty, Andreo v tom jeho básnění hledáš výraz, to své zabarvení hlasu?

AL: To nejde hledat vědomě. Soustředíš se na text, vybavuješ si představy. Mně pomáhá, když si občas můžu sama doma hulákat nahlas písničky, které mám ráda, třeba Martu Kubišovou. A najednou jsem v tom hlase. Bohužel to nemůžu dělat moc často, protože to opravdu hulákám nahlas. Hledání výrazu... V té písničce si něco najdu, svůj příběh, je to o něčem mém.

Druhá věc, která je ve výrazu pro MBT typická, kromě Andreina hlasu, je tvorba tónů na dechové nástroje. Není zrovna jazzová...

VK: Jazzman jsem nikdy nebyl. Ani mne to nikdy moc nebavilo. Ten tón je prostě jiný proto, že já jsem k saxofonu přešel od klarinetu a na tom mně v patnácti bavilo hrát starou muziku, všelijaké ty Koželuhy. Nacvičil jsem asi tři klarinetové koncerty. Díky tomu baroku mám rád takový plný, hezký, kulatý tón, a to se promítlo i do saxofonu.

PL: Jestli by se u nás dalo hovořit o nějaké inspiraci, tak pocitově asi právě tím barokem. Třeba u skladby Kuks to bylo výrazné.

To jsme se dostali obloukem zpět k zařaditelnosti vaší muziky. Ke které kapele máte nejblíž?

PL: Jsou kapely, které máme rádi a se kterými kamarádíme. Ale muzikantsky příbuzné nemáme. Ani žádné inspirační zdroje. Snad kromě toho českého baroka a toho, co slyšíš kolem sebe i z té hodně moderní muziky.

VK: Spíš všichni říkají, že jsme nezařaditelní. Ty sám jsi jednou napsal postmoderní blufování a z toho jsme si dělali legraci ještě tři roky.

Ne, já to myslel o textech. Tam šlo třeba o to, proč se v Gabrétě objeví najednou Kréta. Měl jsem pochyby jestli to šlo z vnitřku, nebo to jen slina přinesla na jazyk. Postmoderna je o spojování věcí z různých směrů. Jde jen o to, že to jde dělat dvojím způsobem.

AL: Jako všechno. Blbě a dobře.

Já spíš myslel eklekticky - na vnější efekt, a niterně - prožitě. To první je blufování. Na můj stůl se dostane hodně kazet, kde někdo amatérsky a neuměle rýmuje láska páska kytka nitka, je to blbě, ale on tomu věří - neblufuje. Na druhé straně takový zručný řemeslník, jako je Michal Horáček, napíše řemeslně dobré rýmy třeba na Citové investici, ale je to vnitřně prázdné, je to blufování. Přiznám se, že pro neobvyklost vašeho výrazu jsem vás z toho podezíral. Teď, po dalších počinech, vím, že neprávem.

Připili jsme si jablečným pivem a já vypnul diktafon. Myslím, že to MBT jsou kapelou, jejíž muzika se sice blbě definuje, ale dobře poslouchá.

Jiří moravský Brabec

Poznámka: Rozhovor se uskutečnil na objednávku časopisu Folk&Country, vyjde snad v čísle 6/99.
ZPĚT na titulní stranu




Copyright (c) 1999, Zlin Net a.s.
All rights reserved.