ZPĚT na titulní stranu

Rozhovor


Jiří Dědeček - básničkář a písník

Jiřího Dědečka jsem poprvé v jeho životě vylákal do redakce FC. Lidí, o kterých nevíme, co dělají, se často ptáme na povolání. Přestože Jiřího pozorně sleduji už nejmíň patnáct let, začal jsem z dobrých důvodů paradoxně stejně:

Co je nyní tvoje profese?
Když se mě zeptají, tak se pořád hrdě charakterizuji jako šantánový písničkář a básník. Musím ale konstatovat, že těch koncertů není pětadvacet měsíčně jako za časů spolupráce s Honzou Burianem, ani patnáct, jako jsem měl sám před i po revoluci. Jsou tak tři - čtyři měsíčně. Z mnoha důvodů toho tedy dělám víc, než jen to, že bych si psal písničky a jezdil po koncertech.
Z těch důvodů je nejdůležitější, že by mi to nestačilo: jenom čekat, až si někde zahraju, dostanu peníze, které by mi snad stačily, ale jinak bych jen seděl, a kdyby mne napadla písnička, zapsal bych si ji. Dalším důvodem je, že jsem finančně velmi náročný. To samozřejmě přeháním, ale bydlím v centru Prahy, mám auto a chalupu, dvě dcery a manželku, to je taky žena - a to všechno stojí spoustu peněz. Takže kromě skládání písniček a koncertování mám pravidelný televizní i rozhlasový pořad, oba jsou to týdeníky, což je dost náročné na čas. V televizi to je Cizí slovo poezie v sobotu v osm večer na ČT 2, v rozhlase na Praze Písničky po francouzsku v neděli ve 21,30. Kromě toho hodně překládám. Zrovna teď jsem si byl vyzvednout tři německé texty Karla Kryla do knížky, kterou vydává nakladatelství TORST. Jinak překládám Borise Viana pro divadlo v Dlouhé, které bude dělat takový večer z jeho písniček. Spoustu věcí dělám...

S tou němčinou jsi mne překvapil, já si myslel, že jsi franštinář.
Já jsem především francouzštinář, ale s pomocí slovníku nebo v případě krajní nezbytnosti s pomocí vzdělanějších přátel jsem schopen překládat i z němčiny. Samostatně pak i z ruštiny a angličtiny.

Ti, kdo se o tvé překlady zajímají, asi především vědí, že jsi přeložil písničky Georgese Brassense, knížka se jmenovala Klejme píseň dokola. I tvůj rozhlasový pořad odkazuje k Francii. To je dost neobvyklé mezi českými písničkáři.
Ano, český písničkář se orientuje zpravidla buď na Dylana nebo na Okudžavu.

A najednou ty a Francie. Jsou v tom nějaké dědičné vlohy?
To vůbec ne. Důvody, jak jsem se k jazyku dostal, byly až komické. Na angličtinu bylo plno, němčinu už jsem dělal, tak mě rodiče dali na francouzštinu. Později jsem si začal uvědomovat, že to je velice výhodné. Francouzštinu u nás dělá málo lidí. Jakkoli Václav Klaus na nějaké tiskovce Francouzům říkal, že bude radši mluvit anglicky, protože ty malé jazyky stejně brzo odumřou, francouzská kultura je velmi silná a v celku i v jednotlivých výsecích je jako jediná evropská kultura schopna konkurovat Americe. Třeba ve filmu.

Říkalo se, že má vyjít i tvá deska Brassensových písní. Nakonec ale tvá nejnovější diskografie je jiná - po Reprezentantu lůzy, který vyšel jako kazeta, knížka i CD jsem loni zaznamenal Kouzlo noční samoty.
Ano, to vydal AION jako takovou pěknou CD s bohatým výpravným bukletem, a musím se pochlubit, že je to jedna z mála desek v poslední době, která vyšla bez nějakého sponzora. Ale podle čerstvých zpráv vyjde u Bontonu 23. 11. i onen slibovaný Žalozpěv pro lehký holky. Brassensovy písničky v mém překladu a podání, s velkou pomocí multiinstrumentalisty Vaška Veselého.

Kdybys měl přiblížit Čechům Brassense - to je vlastně písničkář úplně jiné generace.
Samozřejmě, on se narodil v roce 1921. Ten by byl pomalu starý i pro naše staré. Když dělám pořad a mám ho stručně představit, říkám, že pro Francouze znamenal a do dneška znamená něco jako pro nás Werich, Voskovec, Šlitr, Suchý a Vlasta Burian dohromady. Takový je to fenomén. Vždycky ještě uvádím takový důležitý detail o jeho oblibě: v době, kdy byli Beatles nejslavnější, prodával se ve Francii líp než oni.
Je to prostě člověk, který se šťastně trefil do doby takových těch ulízanců - oni měli Tina Rossiho, my Cortéze nebo Vašíčka - a jako u nás přišel Suchý, tam přišel Brassens, Brel, Ferré a postavili všechno na hlavu. Ukázalo se, že člověk nemusí mít ani ulízané vlasy, ani nádherný operetní hlas, že ani nemusí moc umět hrát, ale když má co říci, najednou je pro lidi důležitý.

Jiří Černý, když tě charakterizoval, tak o tobě napsal něco v tom smyslu, že se ani trochu nesnažíš být posluchačům sympatický. Je to tvůj image a je to tak vůbec?
Samozřejmě, že je to trochu umělý image, protože kdo by nechtěl, když už na to pódium vyleze, aby mu lidi zatleskali a aby ho měli trochu rádi. Ale je fakt, že na druhé straně jeden nebo dva nemilí lidé v publiku se mnou dělají věci, které sám tak docela nechápu. Například na jednom koncertě, na kterém Jiří Černý byl, seděl i tiskový mluvčí TV Nova. Věděl jsem o něm a byl jsem strašně nepřátelský ke všem divákům, jako by mohli za to, že ho tam pustili, že mu prodali lístek, a že ho mezi sebou trpí.
Jinak jsem pochopitelně říkával, že nepíšu písničky proto, aby se lidé smáli, ale proto, aby se jim udělalo špatně. To byl takový bonmot při představení, ale do určité míry je to pravda a zpětné ospravedlnění toho, co nejlépe dovedu: napsat písničku buďto sice něžnou, ale smutnou, nebo pichlavou, kritickou - nechci říct satirickou. Napsat něco, aby to lidi zahřálo, chytilo za srdce - to jedině ve smyslu infarktu, jinak to neumím.

O morálce aneb písničkář je vždycky angažovaný

Nedávno jste se v televizní diskusi s Honzou Rejžkem a Jirkou Černým dotkli přes problém lustrací něčeho zásadnějšího - problému integrity osobnosti. Máš možnost vysvětlit svůj názor na tento problém.
Jiří Černý prý dokonce říká, že jsme se do krve pohádali. Já to tak necítím. Mám prostě na věc jiný názor. Navíc on jako publicista může svůj názor prosazovat snáz než já. Říkal jsem asi tolik, že pro mne je morální část osobnosti neoddělitelná od díla. V nadsázce jsem řekl, že dobrý publicista by měl v recenzi uvést na začátku tři řádky: agentem od-do, udal toho a toho a pak teprve napsat normální recenzi. Kladnou nebo zápornou, podle kvality díla. Jiří řekl, že to není dobré ani jako vtip. Já jsem to jako vtip nemyslel, jen jako nadsázku. Chci tím říct, že pro mě to je strašně důležité u každého umělce. Když to řeknu hodně pateticky, umění je odevzdání části sebe sama, jakási sonda z hloubi duše. A když je ta duše nějak pošramocená, tak mne to mrzí a dílo mě zajímá mnohem míň. Pochopitelně, že mi pochybný morální profil vadí daleko méně u saxofonisty, v jehož sóle se nijak neprojeví, a daleko víc mi vadí u písničkáře, který je vlastně vždycky angažovaný, nebo u kapely, jejíž projev je založen na textu. Takže když mi pak podávají nějaký obraz skutečnosti nebo nějak moralizují, a já vím, že na to nemají právo, tak se cítím popuzen a skoro uražen.

Není to ale trošku moc pohled vzad? Není stejně důležité napsat, že účinkoval v reklamě na nedůvěryhodný produkt - třeba Koženého fondy, nebo hrál ve volební kampani kdekomu?
Tím se snad nikomu neublížilo, to není zločin, jenom si pár lidiček lehce přivydělalo... Ale vím o člověku, který si na udání Jima Čerta za komunistů odseděl rok a půl a dodnes se z toho nesebral. Tady pro mě končí plané teoretizování.

Dobře, tak: vylhává daňová přiznání a neplatí, co má. To je trestný čin...
Ano. V tom pořadu říkal Ondřej Štindl, že má kamaráda v rockové kapele, který, aby měl na drogy, spoluhráčům ukradl a prodal nástroje. A Štindl říkal, že se mu přesto jeho muzika líbí a ta osoba mu není nesympatická. To už je samozřejmě na hranici, ale pořád to není to nešťastné udavačství... Víš přece sám, jak ostře a vypjatě vnímáme agenty nejen z posledního období, ale třeba i ty válečné. To je v tomto národě živá otázka od Sabinových let. Češi se s tím potýkají víc než jiné národy, protože naše morálka je zvláštním způsobem dlouhodobě pošramocená. A podle mého názoru, když se tyhle případy vyskytnou ve vyšších uměleckých sférách, mezi vzory, pak tento národ, načatý už Bílou horou, rekatolizací a dalšími historickými ranami, duchovně ubíjejí. Národ si to možná nemyslí a je mu milejší někdejší člen KSČ a prokazatelný agent nežli Václav Havel, který mu ukazuje, že lze být morální a vyjít z toho dobře. Proč byl populární ministr Dlouhý? Tlustý, špatně vyslovuje a byl ve straně... Typický Čech! To jsem se rozpovídal...

Myslím si, že to je součástí tvé osobnosti. Včetně toho, že jsi psal komentáře po internetu. Pokračuje to?
Teď vlastně nepíšu nikam. Nikdo to zrovna nechce.

Navíc ses objevil několikrát ve zpravodajství v společensky angažované roli. Třeba jako iniciátor sundávání transparentu republikánů z Parlamentu. Souvisí to nějak s tím, co děláš umělecky? Je to povinnost umělcova?
Vůbec ne. Budu-li konkrétní, tak ta akce se Sládkovci vznikla jako opilecký nápad. Slavili jsme něčí narozeniny, myslím že dokonce moje, a řekli jsme si, že už to tam visí dlouho a jde nám to na nervy, když kolem toho chodíme domů. Tak jsem hned v jednu v noci volal nonstop službu se zdvižnými plošinami, že to sundáme. Pak nás napadlo, že to bude lepší udělat ve dne za účasti médií. Byl to takový anarchistický výstřelek. Vlastně jsem asi necílil ani tak proti Sládkovcům jako proti ostatním stranám, které to dovolily.
Nepovažuji se za zvlášť angažovaného občana, myslím si, že tohle byly poslední volby, ke kterým jsem šel. V textech někdy asi budu, někdy nebudu angažovaný. Nemám žádný program a podle toho, co mi myšlenky přinesou, se vyjádřím. Nejvíc mě asi trápí lidská blbost, o té jistě ještě mnohokrát něco stvořím...
Když vidím politiky, někdy bych plakal, a tak občas místo pláče napíšu politickou píseň. (A musím říct, že teď se změnou vlády bych s výjimkou jednoho dvou lidí mohl psát napořád. Takže radši ale právě o něčem jiném...)

Textař aneb nikdy jsem neměl žádné hudební ambice

Ty píšeš občas i pro někoho jiného. Napadá mě především Mišík.
Jsem snad jakýmsi jeho dvorním dodavatelem. V podstatě je to tak domluvené, že když napíšu něco, co by se mu mohlo hodit, tak mu to donesu. Petr Skoumal dělá nějaké moje věci, Honza Burian dodnes po něčem sáhne a pak jsem udělal překlady největších hitů Sinatry, Presleyho, Fitzgeraldové pro Světlanu Nálepkovou. To byla moc pěkná práce, vyšlo to jako deska u GZ. Píšu pro jiné rád.

Píšeš s vědomím, že to je pro někoho konkrétního?
Většinou ne. Prostě jim ukážu produkci a oni si něco vyberou.

Kolik jsi napsal písňových textů?
Asi čtyři sta až pět set textů, které lze považovat za písňové. Z toho stovku jsem schopen zazpívat, asi třicet by jich možná ještě dnes zvládl Burian a spousta je těch, které nikdy zhudebněny nebyly.

Ty jsi považován především za textaře, jako by ta hudební složka nebyla podstatná. Nakolik se cítíš muzikantem?
Vůbec ne, takže se ani necítím dotčen, když mě tak lidi neberou. Sám říkám, že jsou to odrhovačky. Teď jsem hrál na Valašském folkrockování v Rožnově a tam mě Karel Prokeš uvedl jako textařskou legendu českého rocku a folku. Nejdřív jsem si říkal, že se mi jednak nelíbí to slovo legenda, a pak, že z toho textařská jako by vyplývalo, že to ani nejsou písničky, ale pak jsem si uvědomil, že není důvod pohoršovat se a bránit se tomu. Já jsem nikdy nechtěl hrát písničky s kytarou sám. Začínal jsem s Honzou Burianem tak, že jsem konferoval jeho představení, on hrál na klavír a zpíval. Stále víc ovšem i písničky na moje texty. Pak jsem začal chodit do hudebky na kytaru a teorii a občas nosil pro něj i melodie. A vozil jsem sebou kytaru - ne abych na ni hrál na koncertech, ale abych si po hotelích občas něco hudebně ujasnil. Tak jsem si pobrnkával. Nikdy to nemělo žádné hudební ambice. Jednou jsme přijeli do Chebu a tam nebylo piáno a Burian říká: Uděláme to obráceně. Já budu hodně mluvit a ty zahraješ něco, co umíš. A mně se to zalíbilo, nejdřív jsem hrál tak tři čtyři písničky za večer, pak polovičku a pak mi i to začalo být málo.

Další Múzy aneb film je ještě horší než deska

Vy jste spolu napsali divadelní hry. Navíc vím, že se hodně zabýváš filmem. Máš tedy nějaké ambice v dramatickém umění?
To jsou úplně odlišné věci. V divadle bych se strašně rád podílel na nějakém hezkém větším představení. Mohl bych hrát nějakou menší roli, zásobovat je písničkami, napsat nějaký spojovací text. To by se mi líbilo. Ostatně ty hry, co jsme napsali s Burianem byly takové poslepované skeče pospojované písničkami bez souvislého dramatického děje.
Film, to je úplně jiná kapitola. Film je ještě horší než deska v tom smyslu, že na to člověk sám nestačí a musí se spoléhat na lidi. A všude, kde se spoléháme na lidi, narážíme na potíže. Já mám sílu vyběhat jednou za dva roky svou desku - a to nesháním sponzory. Když si představím, kolik takové práce by mě čekalo, kdybych se chtěl podílet na nějakém filmu, ani to nechci domyslet. Je to tak strašná práce... To už není syntetické umění, to je továrna. Továrna na úspěch, protože pro nic jiného se už filmy netočí a nevymýšlejí.
Vít Olmer mi kdysi, když nebyl ještě tak profláklý erotickými filmy, na Dobříši řekl: Ty píšeš, tak napiš nějakej scénář. A já mu řekl: Já jich mám pět, šest hotovejch. A on: No, já myslel nějakej, na kterej by chodili lidi.
To už ale zaručit nemůžu. Stejně jako nemůžu zaručit vydavateli, že se mých desek prodá přes tisíc. Tisíc snad ano, ty rozprodám sám. Ale i když si za tím, co jsem udělal, stojím pevně, i když jsem přesvědčen, že třeba když dělám s Vaškem Veselým, bude mít věc i hudebně vyšší úroveň - víc prostě zaručit nemůžu.

Proč tedy film natolik sleduješ? Proč jsi třeba na Letních filmových školách?
Jejich význam daleko přesahuje ty filmy. Je to setkání lidí, kteří se mají rádi. My, co spolu mluvíme, se tam sejdeme, a ty hovory s kamarády ve skupině, která se v Praze nikdy nedá dohromady, jsou hrozně důležité. Vzniká zvláštní atmosféra, kde kromě názoru na film krystalizuje i mnoho jiných...

Jenže nehledíme-li na to, že ty nejlepší filmy nebývají divácky úspěšné, i ty nejúspěšnější vidí v kině nakonec míň lidí, než úplnou pitominu večer v televizi.
To je pravda.

Není potom všechno, co děláme, zoufale menšinové a nemá to smysl?
Tuhle otázku já si dávno nekladu. Vím, že všechno, co dělám, je zoufale menšinové, ale pro mě to smysl má, i kdybych to dělal jen pro pár kamarádů. Ale naštěstí v té televizi se na mě dívá 1-2% lidí. Drtivá menšina? Ale jedno procento je osmdesát tisíc. Já si toho strašně vážím, je to okruh lidí, pro které to stojí za to dělat.

Předpokládám, že poezii nejen děláš pro televizi, ale taky čteš.
Čtu strašně moc, a nejen poezii.

Muzika, film, divadlo, literatura... Je nějaká Múza, která by s tebou nekomunikovala?
Kreslit neumím. A když mluvíme o filmu, zas by mou oblastí mohla být jen literární stránka - scénář. Režie ne, o kameře ani nemluvím. Všechno, co jsi jmenoval má z mého pohledu základ ve slově. Písnička je mluvené slovo, text psané slovo.

Jak vidíš kvalitu současného uměleckého slova u nás? Já mám pocit, jako by po jisté naději počátkem devadesátých let byla ignorována snaha o kvalitní zvládnutí jazyka...
Na FAMU mi studenti řekli, že nemusejí umět gramatiku, protože to jednak ve scénáři není vidět, a jednak mají v počítači program, aby to za ně vychytal. To mě dost vyděsilo.
Ale kvalitu současných písniček bych si netroufl hodnotit. Já jsem už vyhraněný posluchač stanice Vltava, a z toho, co se teď v české písničce děje, ke mně dolehne velmi málo.

Posluchač Vltavy, čtenář jakých novin a časopisů?
Žádných. Pravidelně nečtu nic. Kdysi jsem občas čítával Respekt, teď si občas koupím Lidové noviny.

Máš představu, co budeš dělat dál? Do důchodu ti zbývá ještě sedmnáct let?
Já neplánuju dlouhodobě. Vychází mi deska, MAŤA mi vydává knížku - kolibříka v kůži. Vím, jakou bych rád natočil další desku a napsal další knížku. Ale jak dál, to se při svobodném povolání plánovat nedá. Věci se mění rychle a nevím, kam mne nutnost uživit rodinu a zároveň moje zájmy zavanou. Jestli - a to přeženu - na nějakou ambasádu ve frankofonní zemi nebo jako dramaturga do nějakého divadla. To si teď vymýšlím, ale stát se může všechno. Nikdy mne nenapadlo, že budu tak intenzivně překládat, nebo že budu mít dva roky pravidelný pořad v televizi - a je to tady. Ani jsem to nechtěl, ale tak mě to baví, že se toho nechci vzdávat.

Stojí vůbec lidé o sdělení?
Je jich míň.

A o co v životě stojí ti, co nestojí o sdělení?
Tak trochu si potlachat za zvuku táborové kytary. Oheň jim žene kouř do očí, položí druhu hlavu do hřívy, vysmrkají se mu do ucha a odcházejí s pocitem, že si užili. Tím chci říci, že sentiment je dneska strašně žádaný. To sice není žádné zvláštní sdělení, ale lidem to strašně scházelo. Písničkáři jim to většinou nenabízeli, lidi od nich žádali opozici. Teď chtějí něco jiného. Sentiment není sdělení, i když se povede, a to je málo kdy. Je to pocit. A většinou faleš.
Spousta lidí ostatně o kulturní hodnoty nestojí vůbec. Říkají, že mají práci, a to je pro ně nejdůležitější a na nic jiného nemají čas.

Máš dvě dcery. Jednou budou svým dospívajícím dětem říkat, jaký jsi byl. Za jakou charakteristiku bys byl rád?
O tom jsem nepřemýšlel. Já cítím ve slově písničkář tolik laskavosti, že by se mi líbilo, kdyby říkaly například: Tatínek psal takový písničky, víš, jako třeba... no teď si zrovna sama na žádnou nevzpomenu, ale mám to na jazyku...
To by se mi docela líbilo. Starší dceři už je jedenáct, ale když byla v první třídě, a chtěla rychle říct, co tatínek dělá, tak z ní vypadlo: Básničkář a písník, čímž z obojího udělala legraci, jako že ty básničky nejsou nic moc a ty písničky taky ne. A mně se to vlastně hrozně líbí. Básničkář a písník bych rád zůstal.

V té chvíli se už Jiří díval netrpělivě na hodinky. "Dneska vyzvedávám tu mladší ze školky," vysvětloval mi omluvně. Být v očích svých dcer básničkář a písník, to není špatné, napadlo mne, když odspěchal. To vůbec není špatné.
Jiří moravský Brabec

Poznámka: Rozhovor se uskutečnil na objednávku časopisu Folk&Country, vyšel v čísle 11/98.

ZPĚT na titulní stranu




Copyright (c) 1998, Zlin Net a.s.
All rights reserved.