ZPĚT na titulní stranu


Kniha pro mne


Vladimír Macura


Český sen




Tak nejdřív označení žánru. Už to je svrchovaný problém, neboť autor je sémiotik, tedy vědec, zabývající se znaky. A protože označit žánr, je otázka znaku, jistě bych měl na lékárnických vahách vážit, zda jde o sémiotické studie nebo o eseje. Nevím. Důkladný poznámkový aparát svědčí spíš pro práci vědeckou, čtivá forma a to, že mnohdy celý výklad směřuje k tomu, že nadhodí do prostoru otázku k zamyšlení, je spíš příznakem tvorby esejistické. Ani text na zadní straně obalu vám mnoho nepomůže. Podle něj "jde o brilantní sémiotickou analýzu literárního materiálu v historickém kontextu a výsledkem je leckdy překvapivý obraz českého myšlení a českých »mýtů« 19. století."

Ostatně jedním z takových znaků, které autor zkoumá, je i samotný termín snu, nebo přesněji "českého snu", jak vrcholí v básni Kainarově, ale jak jej lze sledovat do minulosti. Uvědomujeme si nejednoznačnost toho, co znamená slovo sen? Je to jednak touha, nějaký dokonalý stav, kam chceme dojít - plán ideální budoucnosti. Je to i vzpomínka na něco ideálního v minulosti. Je to ale i něco nereálného, co nás odděluje od skutečného světa a tedy i od možnosti jej změnit, je to i příčina nočních můr - a mohl bych pokračovat.

Macura si vybírá několik takových emblémů z literatury minulého století a každý důkladně obrací ze všech stran, aby upozornil na jeho nejednoznačnost, na proměny jeho chápání v průběhu času a leckdy i na opravdu zajímavé souvislosti, které nám nějak unikli - buď vinou vlastní myšlenkové lenosti nebo vinou těch, kteří nás vzdělávali a mnohé nám z ideologických či jiných důvodů zamlčeli.

Po úvodu věnovaném Českému snu následují rozbory tří snů o spících rytířích. Začíná se rytíři blanickými, kde mne především překvapilo, že vlastně nejstarší dochované záznamy pověsti jsou z lidového čtení německého a pak taky pochopitelně další dvě velmi pikantní dilemata: Jsou blaničtí rytíři katolíci (které vede svatý Václav) nebo husiti (kde je místo i pro Jana Žižku). Jsou-li obojací, pak jde o ryze nacionalistický mýtus a to není zrovna radostné a původním německým legendám by se to asi moc nelíbilo. No a konečně vztah spících rytířů a národního obrození (kterému se druhdy říkalo národní probuzení) aneb otázka symboliky zbraní - pero versus meč a naopak.

Druhým snem o spících rytířích je Tylovo Jiříkovo vidění - a zde je pochopitelně úskalí knihy, o kterém se je třeba zmínit. Pokud je na začátku něco, co znám, je pro mne čtení podnětné, pokud ne, mám smůlu. Jiříkovo vidění pro mne je než název obrozenecké hry, kterou neznám, a po níž nebažím ji poznat, a která ostatně ani v našich malých českých poměrech díru do světa neudělala.

To třetí sen o spícím rytíři - tedy tu Nerudovu Baladu českou o rytíři Palečkovi znám a přiznám se, že jsem ji (možná díky geniální interpretaci Veitově) pochopil asi správně už před touto knihou - tj. do jisté míry melancholický a ironický náhled na hloubku národního probuzení. To je pomocí volených emblémů (symbolů) dost jasné - Vesna, dočasné procitnutí, malý rytíř ve velkém světě atd.

Sen o vlasti mne dost šokoval upozorněním, že naše slavná Kde domov můj je do značné míry parafrází na Goethovu píseň Mignonině z románu Viléma Meistra léta učednická (Kennst du das land, wo di Zitronen bluehen). Za úvahu stojí i další symboly, které Tylova hra předepisuje - text zpívá slepec a mezi posluchači, kteří si utřou slzy s dojatých očí je i dráb. Navíc jde o frašku nikoli tragédii či alespoň melodrama. Jen tak mimochodem i Fidlovačka celkem propadla.

Sen o národě je pro nás už asi téměř nepochopitelný, neboť díky Masarykovi, Hitlerovi, Benešovi, Gottwaldovi a poslednímu v řadě Klausovi jsme zde zůstali v Čechách a na Moravě etnicky samí Češi (menšiny nestojí za řeč), proto těžko chápat, jak se vymezoval národ v minulém století. Přiznám se, že mi je osobně vlastenectví a národní vymezení zemské bližší než vymezení jiné (etnické, jazykové, náboženské a podobně). Tato stať končí do jisté míry otevřenou úvahou, nakolik je vůbec termín národa libovolný a odkazuje až k provokativním článkům Dušana Třeštíka.

Sen o Evropě je další ze snů, které nás dosud straší ze sna. Popisuje naše zařazování se do většího kontextu v minulém století. Popisuje jak se u nás roznemohl onen hrozný mýtus o tom, že z toho, že ležíme v zeměpisném středu plyne, že jsme i ve střdu dění a div ne strážci ústřední hodnoty. Jen tak mimochodem je zmíněno, že geografický střed Evropy je rovněž politicky různě určován. Jedni ho vidí u mariánských Lázní, jiní u slovenské obce Krahule, další pak v Pobaltí. Jak komu libo. Zmiňuje se i hrůzostrašná představa Panslovanství a víry v dějinné poslání Slávie v dějinách Evropy. Jako Kelt se mohu jen otřást hrůzou a pobavit nad tím, jak nekompromisně Macura posílá různé romanticko-nacionalistické teorie na patřičná místa.

Sen o Amazonce bych osobně psal s malým a. Nejde totiž o řeku ale o představu ženy bojující, tedy v 19. století nacházející novou identitu - identitu rovnoprávné bytosti, dokonce se schopností politického myšlení, neboť amazonka se u nás objevuje v souvislosti s revolučním rokem 1848. (Dlužno podotknout, že se objevuje i v dalších evropských národech.) Stať je i o tom, jak revoluční sláva v všednodenním životě šedne...

Sen o Libuši - jen tak mimochodem víte, že libreto k Smetanově opeře napsal Wenzig německy? (Přeložil jej Ervín Špindler.) Libuše totiž zdaleka nebyla jednoznačně českojazyčnou látkou - objevuje se i v německy psané produkci a její nacionální poselství je až moderním nánosem. (Jen tak mimochodem Bauerová v Kronice země Bójů naznačuje, že jména Kazi, Teta a Libosava jsou jména keltská, což ovšem Macura nečiní.)

Sen o Lakedaimonských - tedy sen o hrstce bojovníků národního obrození, kteří mají velké zásluhy o zrození národa. Na osudu jednoho z pozapomenutých - F. J. Rubeše se poukazuje na to, jak se kolem lidí žijících bez větších problémů tvořil mýtus národních trpitelů za dobrou věc.

Následují sny havlíčkovské. Prvním z nich je Sen o zdravém rozumu. Popisuje souvstažnosti a okolnosti vzniku některých Havlíčkových děl, zejména Křtu sv. Vladimíra. (Zde upozorňuje v jak hotové formě převzal některá dílčí témata skladby z nestorova rukopisu). Podstatné je ale, jak dokazuje Macura, že v této knize se dokonale sváří a v novou kvalitu mění dvoje nazírání - romantické iluzivní a antiiluzivní, realistické. Dalším havlíčkovským snem je Sen o trnové koruně - tedy o událostech Havlíčkova pohřbu (včetně oné zbytečně zveličované účasti naší paní Boženy Němcové - ta c.k. špiclům ani nestála za zaznamenání, to její manžel ano, a účast na pohřbu si odnesl). Jen tak mimochodem, přiznám se, že mne zveličování významu Boženy Němcové pije krev už skoro třicet let, a byl bych rád, kdyby někdo o té namyšlené krávě napsal něco nezaujatého (jako já nyní). Poslední havlíčkovský sen je Sen o dceři národa - líčí události kolem toho jak se symbolem stala jeho osiřelá dcerka Zdenka, jak to snášela, zneužívala i trpěla tím, jak byla interpretována i její citová vzplanutí politicky a tak dál. Pěkně tragický sen o tom, jak výklad symbolů může pomoci zničit lidský život.

Nu a konečně Sen o revoluci je i snem o deziluzi. O ztrátě víry v osvobození se z Rakouska. O Sabinově konfidentství. O naivitě bojovníků za lepší zítřky. A o upozornění na rozdílu mezi mravním relativismem Sabinovým, odsouzeníhodným a jednoznačným a mravním relativismem literárním, který naopak tím, že postupně začne vidět věci méně černobíle, napomůže jejich pochopení.

Předposlední sen je Sen o vlaku. Ten vám zde s dovolením uvedu prakticky celý, s výjimkou poznámkového aparátu. O tom jen poznamenám, že zahrnuje třicet sedm odkazů na citovaná díla, které jsou vždy pomocí příslušného číselného označení přímo v textu spojeny s příslušným citátem. Každý sen začíná kursivou psaným úvodním odstavcem uvádějícím do problému a následuje samotná stať, doplněná navíc bohatě ilustracemi a přetisky z dobových periodik. Občas jsou uvnitř vloženy další rozsáhlejší citáty kurzívou.




Sen o vlaku


Vlak, který v roce 1839 pronikl nevelkým úsekem trati Vídeň- Brno na území Koruny české, o šest let později, jak praví dobový zpravodaj, dorazil "prudkým během až k patě starého Vítkova", tj. k samým branám Prahy. Bylo to historické setkáni. Praha a vlak: na počátku stojí proti sobě spíše jako dva protivníci, prastaré město dýchající tradicí a moderní stroj: co mohou mít společného? ! O půl století později se naopak bude zdát, že Praha srostla s vlakem tak, že je nic už nedokáže rozdělit, sama nakonec vlak připomíná: i ona je v pohybu, snad jenom v neděli se zastavuje, ale i pak je jen načas "ztichlá a zkrotlá jako zastavený vychladlý parostroj". O půlstoletí později také Březina, hledaje metaforu pro osud lidstva vrženého do univerza, nalezne ji v obrazu vlaku řítícího se tmou: "Kam letí tato jízda? Kde se zastaví jednou?/ Vířila kola, /v bílých plamenech žhavěly tajemné osy jak slunce, / oblaky jisker pokryly ostrovy duší a zrním svatého ohně /pálily spící... "

To půlstoletí je vlastně dobou včleňování vlaku do české kultury. Začal být vnímán, prožíván, vplétán do přediva zážitků a zkušeností, stal se tématem jazykové aktivity, předmětem hovoru, obaloval se významy a měnil se z prosté nové "věci" ve "věc- znak"jako součást "sémiotického univerza" či chceme-li "sémio- sféry" českého světa minulého století.

Vlak fascinoval: byl vnímán jako pozoruhodné, přímo "zázračné" zasnoubení nepřátelských, vzájemně se potírajících živlů, "ohně" a "vody" ("bouřlivý komoň z ohně a vody")"', jako div mohutné síly zrozené z páry, která do té doby byla ustáleným emblémem nicotnosti a slabosti. Jestliže se doposud pára objevovala v souvislostech typu "pouhá pára", "být jako pára nad hrncem", "být jen pára a dým", od půle minulého století čteme stále častěji "hnát parou", "parou provést", "půjde to parou", tj. rychle, naplno, energicky. Vynález parních strojů v dopravě i v průmyslu proměnil páru, "pouhou páru", v hrdinku devatenáctého století a učinil z ní důstojný předmět básně: / "Pára za dnů našich divy tvoří, / parou čas, peníze i život se spoří. / Parou proletíš skrz Němce jeda / deset suverenství z rána do oběda; / navštíviti můžeš, páry silou / mořem hnán, kdy libo, v Americe milou...", píše s humoristickou žoviálností Čelakovský. A Karel Vinařický v básni Párostroje mu přitakává: "Jaké divy v této době / z vody pára působí, / o jejíž to jindy mdlobě / slýcháváno přísloví! // Páře z vody vypocené / nic se již nevyrovná; / vozy, lodě, mlýny žene /její sila sevřená." V bouřlivácké generaci májovců stane pak pára přetopeného kotle přímo ve středu dramatické scény jako alegorie, mohutné energie sociální (v Mayerově básni V poledne).

To sepětí "síly" a "slabosti", jež ztělesňoval "vlak" a ostatní "parostroje", jako by symbolizovalo samého člověka. Ten je podobně "pouhou párou", "třtinou ve větru se klátící", "prachem", který se "v prach obrátí", ale nyní i novodobým titánem otevírajícím nové obzory, tvůrcem světů konajícím zázraky, uskutečňujícím nemožné, božským vládcem, který celou tu nepřemožitelnou sílu parního stroje ovládá jediným stisknutím prstu, jediným hvízdnutím."'

Vlak rozhodně nebyl přijímán jako obyčejný vynález, který jen prohlubuje a rozšiřuje dosavadní možnosti dopravní, jaké představoval formanský systém transportu zboží a pošta a s ní spjatá soustava dostavníkové přepravy osobní. Ještě než vlak dospěl k nám, uznává se všeobecně, že "výplyvky drah železných na život společenský budou ohromné", jak to lakonicky pojmenoval L. Štúr. Již v roce 1839 vychází v Časopise Českého muzea zásadní stať podepsaná J. E. Purkyněm, která ve dvou pokračováních systematicky zvažuje dopad železnic na budoucnost světa a interpretuje železniční dopravu současně jako komplexní kulturní fenomén, který žádné oblasti společenského života neponechá nedotčené. Rozsáhlý článek je nicméně nepůvodní, vlastně jde jen o adaptovaný překlad německé studie Ludwiga Rellstaba. Dokonce i zdánlivě příznačná "purkyňovská" scientistní rétorika spojující železnice s "tajemnou mocí magnetní" a prorokující, že touto "magnetní čarovnou sílou železnodráhy přitáhnou bohatství, pracovitost, mír, vzdělanost, svobodu a mohutnost",' je jenom překladem výroku německého spisovatele a kritika: "Mit Magnetischer Zaubergewahlt werden die Eisenbahnen Reichtum, Kunsttleiß, Frieden, Freiheit und Macht anziehen." Přesto studie pojmenovala základní body, kolem kterých bude téma vlaku v nejbližších desetiletích v Čechách oscilovat, a zřejmě i formulačně ovlivnila celou následující "rétoriku vlaku". Předznamenala také, že i stati orientované odborněji, věcně se pokoušející s fenoménem vlaku a železnice vyrovnat, budou spojovat informační stránku výpovědi s citově vypjatou, patetickou, budou o železnici hovořit nejen jako o technické novince, ale jako o "zázraku" (i střízlivý Palacký píše např. o "zázračné moci páry" apod.).

Vlak prostě obecně přinášel dotek se sférou vznešeného, asocioval civilizační odkaz antický (ne náhodou je železniční nadjezd označován latinismem viadukt), vyvolával sakrální asociace novozákonní ("apoštolové nových idejí")", byl přijímán jako monument a div světa: i prostý jehlan zbudovaný na pražském nádraží z pracovních nářadí na oslavu zahájení provozu moravsko-české dráhy připomíná dobovému vnímateli "vítězný oblouk" nebo "pyramidu".

Vlak vyvolává svou výjimečností v život dávné mýty. Přivádí na mysl rozžatou pochodeň Prométheovu, "okřídleného koně", ale i přízraky z pohádek - je to pro dobového vnímatele "divomocný velikán", "báchorkovitý obr" (Koubek), "kolos chvátící kupředu" (Pfleger Moravský), "obluda", "drak jiskrný", "drak spoutaný" (Vinařický), tj. člověkem ovládaný, "báječný hadovitý netvor" (S. Čech), "ohnivý pes" (F. L. Rieger: "párostrojové, podobni ohnivým psům v báchorkách lidu našeho sem a tam se honíce, přenášeti budou lidi, výrobky průmyslu a jiskry osvěty"). Ohromuje svým zvukem - je to "dunící vlak", "hučící vlak" (Pfleger Moravský), "soptící parostroj" (Světlá), jeho zjevení provází vždy "hřmot", "divá vřava", rachot "hřmících kol", ale ohromuje i svými světly, která se zdají dramaticky protínat tmu a symbolizují příchod "osvěty", moderní vyspělé doby.

Pohyb vlaku nebývá proto vnímán a popisován jen jako prostá jízda: "Vlak uháněl bleskorychlým kvapem dále, prorýval skály a pahorky, letěl přes říčky a příkopy, vyrazil na hráze, vždy dále, vždy rychle, jako divoký zjev jiných světův," popisuje jeho cestu Pfleger Moravský. A Hurban líčí své první setkání s ním takto:

Parní vůz se hýbati počínal; najednou pak se rozletěl a hřmícím rachotem co střela se řítil rovinami rozkošnými. Za několik okamžení uletěli jsme i živlům; nebo oblakové deštěm obtíženi dívali se za námi rozutěkanými. Kraje, města, vesnice míjely a tratily se, jak by je někdo čarovnou mocí v jiné byl proměňoval. Ano, vskutku shledám, myslil sem sám v sobě, že rozum nás k Bohu přímo vede, ku výsostem nebeským vynáší. Zde takovou náramnou tíž, tak dlouhý řad vozů, tak nesčíslné množství lidu, tak nesmírně veliké břímě, rychlostí větrnou rve a schvacuje za sebou - bídná pára. Tu hle máme ty staré báchorky a pověsti lidu našeho slovenského o rychlosti veliké Šemíků, Tátošů, Čarodějnic atd. rozumem ve skutečnost uvedené. Božská vida (idea) rychlosti rozumu lidskému svěřená - tu rozumem ztělesněna jest. Jako létá rozum přes široširá prostranství promyslu, umění, věd, tvoře neustále nové a nové světy nálezů: tak parostroj, plod a nálezek, letěl s námi polem rakouským, budě v mysli mé myšlénky nadějné o národu mém a člověčenstvu. Kvapem šromotným přeletěli jsme Dunaj mostem dlouhým nad ním rozloženým, stanuvše u samé Vídně.

Tento typ textů není jen záznamem dojmu z cesty a zážitku rychlosti. Rychlost, vnímaná v počátcích železniční dopravy jako nadlidská, kladla vlak v dobové perspektivě vedle vynálezu telegrafu a elektřiny přímo jako různé, ale svým způsobem rovnomocné podoby zhmotnění ideje pokroku: "my blesk k myšlénkám spřaháme / a noha parou cvalá" (Jan Neruda). Pohyb, který je přitom s vlakem spínán, má současně svůj cíl a perspektivu. Není to jen prostorový přesun z místa na místo, tam a opět zpátky, který je logicky vepsán do podstaty dopravního systému (citovaná Riegrova vize těkavého pohybu vlaků Evropou je z toho hlediska mezi dobovými výroky výjimkou). Je to mnohem spíše pohyb-vývoj, od minulosti k budoucnosti, prostě pohyb "vpřed". Pomocí vlaku "dál kupředu chvátá lidské plémě", národové s jeho pomocí uhánějí "parou kupředu", vlak je obrem, který "střelhbitě kpředu letí", který "chvátí kupředu", a proto je "pravý obraz pokroku a svobody", zvuk jeho koles hučí "Kupředu, kupředu!... v uchvácený šumotem sluch".

Zásahem vlaku se zcela proměňuje dosavadní časoprostor, zdá se, jako by "železnicemi vzdálenost přestala", oceňuje se, jak vlak mění "dálku v bližinu, velikost v malotu, širokost v úžinu a hodiny v minuty". Teprve železnice přetvářejí - tak se dobovému vnímateli nejednou jeví - Evropu z hypotézy ve skutečnost tím, jak propojují dosud vzdálená místa kontinentu, sbližují je vzájemně a mění je tak v jediný komunikující celek.

Jakoby díky vlaku "staré hráze mezi zeměmi a národy mizejí vždy více, všecky čeledi, všecka plemena pokolení lidského sblížily se k sobě, dotýkají se a otírají se o sebe vzájemně", vytváří se tak i duchovní pospolitost intelektuální elity, která se spojuje v "jedno jediné publikum". Autor tohoto citátu František Palacký na vrub vlaku připisuje také, že "city a myšlenky projevené na jednom konci světa prolítají co nevidět všecky rozličných krajin prostory, a nalezají okamžikem ohlas i soucit aneb odpor u všech národův i všech vrstev společenských".

Do jisté míry tak mohl vlak svým způsobem i ohrožovat vyhlídky českého národního obrození. Nabízel totiž uvolnění v pohybu obyvatelstva a tedy teoreticky také v pohybu obyvatelstva německy mluvícího do Čech a naopak Čechů do zahraničí, rozhodně přibližoval Prahu nejen k jiným evropským metropolím či k bratrským národům slovanským (jak se rádo zdůrazňovalo), ale také, ba především k Vídni, navíc sama instituce železnice komunikovala v českých zemích vevnitř i navenek v jazyce německém. Karel Havlíček Borovský skutečně komentoval propojení Prahy s Vídní železniční tratí ironickým aforismem, který varoval před přílišným entuziasmem: "Připojili Prahu k Vídni železem - i basta". Euforie však obecně dominovala, propojení a komunikace národů z českého pohledu předpokládala i přímou českou účast na tomto dialogu. Sílící centralizace světová, kterou epocha "páry a elektřiny" přináší, není tehdy spojována jednoznačně s postupným převážením celku nad částí. Podle již zmíněného Palackého, který toto stanovisko vysloveně formuloval jako problém české politiky, je zákonem vesmíru polarita a sbližování, což vždy znamená současně i vzájemné vyhraňování, odstředivost sbližovaných jednotek: "uniforma všehomíra nebyla i nebude nikdy zákonem božím".

Úspěch vlaku jakožto doklad obrovských proměn ve vědě a technice je vnímán jako úspěch obecně dokumentující schopnosti člověka. Český národně emancipační program je s touto vizí "příběhu člověka" spojován ochotně jako jeho nedílná součást, jako jedna vývojová linie obecného "pokroku", při němž se postupně ruší znevolnění člověka člověkem, národu národem ve prospěch jiného modelu vlády a závislosti, totiž modelu panství člověka nad přírodou. Věda "ve službě člověčenstva" (i tento pozdější oblíbený slogan se rodil a ustaloval v souvislostech myšlení 19. století) stavěla do služebného postoje vůči "člověku" a "lidstvu" i jeho vlastní životní prostředí. Vůči přírodě znamená tak vlak obvykle sílu znásilňující, dravou, zotročující (koleje jako metafora řetězů poutajících zemi, stroj brutálně se vřezávající do krajiny, překonávající odpor přírodních překážek, hlas narušující přírodní ticho, plašící zvěř), vůči člověku je znamením svobody (koleje nepoutají, vyvádějí člověka do volného prostoru, síla parního stroje ho vymaňuje z dosavadních pout a předsudků, hlas lokomotivy je vítězným výkřikem nové doby, která přichází a přináší volnost). Tak například zaznamenává svůj zážitek s vlakem Josef Václav Frič:

Jak mi bylo volno a veselo, když zasednuv ponejprv do pohodlného vagonu, ujížděl jsem parou kupředu! - Ten pískot stroje vítal a provázel mne jak vítězný zvěst pokročilé doby, to v kraji, naproti naší domácí tísni poměrně již svobodném. A dosavad proniká mně každý ten hvizdot co vítězné: "E puor si muove! " našeho věku, plna ruchu i zápasův. Anoť i v chvílích nejstrašnějších, např. v zamřížované, prkny zabedněné komůrce vazby své vyšetřovací u Jiříka na Hradčanech, kdy mi ani knihy, ani procházky nepřáno - vztyčil jsem vždy hrdě hlavu, kdykoli zaslechl jsem dálný pískot vlaků v širý svět se rozjíždějících, i vzdmula se mi prsa, jako bych čerstvý vzduch v sebe nahltal, a zvolal jsem někdy v nejtemnější noci: "Hoj, nepřemůžete nás! "

Podobně jako Frič vnímají vlak i další, také řeč, kterou vlak promlouvá k Pflegrovi Moravskému, je v tomto ohledu jasná: "Přispěj vlastním přičiněním a svoboda vzejde jako zora, a nové jitro národního života rozklene se po vlasti ujařmené." Vlak je prostě znamením svobody obecně, tak jak jí rozumělo 19. století po Velké francouzské revoluci, ale i osobně, a u nás - opakujeme -také příslibem osvobození národního. "Svoboda", kterou vlak symbolizoval, však nebyla asociačně spojena s krví, byla plodem zápasu duchovní povahy, dobýváním tajemství přírody na straně jedné, jejím "přemáháním", ale i zápasem na poli osvěty a vzdělání, který vede národ s národem, či přesněji řečeno, v němž národ s národem nekrvavě soutěží, na straně druhé. Tato představa v praxi posilovala při formulování národní identity praktičtější momenty než nostalgické připomínky staré české slávy. Prestiž zbraně, věhlas minulých krvavých bojů (husitství) byl odsouván do pozadí nebo nově interpretován s akcentem na duchovní aspekty husitského hnutí, do popředí se naopak obecně dostával důraz na aspekt účasti na kulturním vývoji lidstva, jeho zdokonalování. Vlak však rozhodným způsobem vstoupil i do všedního lidského života. Na první pohled by se mohlo zdát, že tu jen prohloubil a rozvinul určité prototypy sociálních kontaktů spjaté s dosavadní tradicí dopravní, vždyť již cestování dostavníkem a systém pošty vytvářely analogické komunikační situace. Nádraží se jistě v lecčems podobalo staré poště: je tu kasa, často i hostinec, rytmus určovaný příjezdy a odjezdy dopravního prostředku, ale nyní je tu navíc i telegraf umožňující okamžité spojení na velké vzdálenosti, koleje vedoucí do dálky a po nich se rychle řítící stroj. A ten se opět jen vzdáleně podobá koňskému povozu s jeho ještě přirozeným tempem: parochod "znamená" představu otevřeného prostoru a nadpřirozenou rychlostí se v něm řítících lidských bytostí. Zdánlivě drobný posun směrem k větší organizovanosti a dynamice dopravy přinášel tak "významově" změnu zcela zásadní.

Přesto, že vlaková osobní doprava počítala s existencí tří tříd pasažérů, znamenala navíc jednoznačné prolamování sociálních bariér: na společnou cestu po jediné koleji a v jediném dopravním prostředku se nyní vydávala najednou veliká a sociálně pestrá skupina lidí.

Vlak prudce otevřel možnosti komunikace mezi různorodými společenskými vrstvami a pomáhal tak nepřímo nastolit zcela nové typy syžetů v literatuře. Již v generací májovců krystalizuje typický příběh z vlaku: ve skupině lidí vzájemně si zcela cizích dojde k nahodilému kontaktu. Často jde o kontakt verbální, o vyprávění, ale nejde pak o žádný hovor "ve stínu lípy", sousedskou besedu dávno známých a blízkých, ani o vpád cizince z vnějšku do uzavřené vesnické komunity, ale důsledně o letmé nahlédnutí do jiného "osudu" při společném "nadlidsky" rychlém pohybu prostorem.

Cizí osud se současně objevuje před pohledem pozorovatele ve zkratce, jako překvapující zjevení, nečekaný paradox. Ideální dívka, dokonalá dvojnice Charlotty z Goethova Utrpení mladého Werthera, se v povídce Pflegra Moravského Z Berlína do Hamburku ukáže být obyčejnou prostitutkou. Obdobně je tomu v povídkách, črtách i poezii Nerudově: v básni V železničním kupé se pootevře životní příběh exulantů vracejících se z Kavkazu, v povídce Kassandra z Arabesek se hrdinova povrchní představa o krásné spolucestující rozplyne odhalením její slepoty, k podobným překvapivým zjištěním dochází v Nerudových Historkách ze železnice a jinde.

Ale rubem těchto anagnorizí vyhrocených rychlým pohybem vlaku je od počátku vědomí letmosti, prchavosti, ale i povrchnosti kontaktu, k němuž vlak vybízí. Anagnorize, rozpoznání je ve vlakových příbězích tolik zdůrazněna vlastně právě proto, že rychlost a letmost přeje spíše (máme-li zůstat v terminologickém klíči klasické aristotelovské poetiky) falešnému zdání, hamartii. Jestliže Pfleger Moravský ve své aktovce Telegraf převedl tradiční postupy komedie omylů pod střechu nádraží, nenašel tu jen prostor módní a divácky přitažlivý, ale i prostor, který svým sepětím s rychlou dopravou a ještě rychlejší telegrafickou komunikací nacházel konvenčnímu principu záměn postav nové, ba téměř existenciální zdůvodnění: vše je jen letmost, prchavost, zdání.

Rychlost totiž současně přináší ztrátu jistot, u ničeho nedovolí se pozdržet: neposkytuje čas na loučení, ani na ulpění u důležitého vjemu (jak si ztěžuje v jednom svém cestopisném obrázku Němcová). S oblibou se v této souvislosti mění v symbol této pomíjivosti, vlakem poodkrývané, kouř, který nad ním stoupá: "všecky dojmy z paměti se vykouří, jak mizí dým parostroje mezi horami, kudy parovlak proletuje".

Náš výklad se tak vlastně obloukem vrací: stálo-li na počátku sémiotizace vlaku přehodnocení významů tradičně spínaných s párou, pak v motivu kouře, který vystupuje z komínu lokomotivy, na okamžik setrvává v krajině jako jediná stopa po ní a vzápětí se navždy rozplyne jako by se tyto motivy znovu vracely. Jistě - protiklad "síly" a "slabosti" byl v rétorice vlaku tradiční, ale postupně zaznamenáváme, že se mění jeho zorientování. Výchozí patetická představa o "slabosti", která byla učiněna "silou", se s přivykáním železniční přepravě opět znejednoznačňuje, znovu se začíná prosazovat vědomí, že mocná síla stroje zůstává pouhou "párou": "I ty železné dráhy - co jsou? Pára! Párou povstaly, párou žijou a párou nesou člověka k smrti." Letmost dojmů, prchavost mezilidských kontaktů vypovídají opět nejen o síle člověka a jeho technického umu, ale i o jeho vlastní pomíjejícnosti, která se zdá být znovu stejného rodu jako pomíjivost "páry" či "kouře" nebo "dýmu" jakožto nestálé stopy po vlaku v krajině.

V průběhu 19. století tak byly vypracovány nejen prostředky patetické "rétoriky" vlaku, ale rodil se i zcela odlišný, hodnotově jinak budovaný diskurz, který je zásadně korigoval. Mnohé motivy, které byly v průběhy kampaně za zavedení železniční dopravy argumentačně vyvraceny a odvrhovány, se v rámci tohoto paralelního diskurzu znovu vracely. Zvláště literatura sehrála v daném ohledu značnou roli - a zdá se, že i v tom spočívá zčásti její nezastupitelná úloha obecně: vracet námitky popřené z hlediska těch či oněch globálních konceptů znovu na pořad jako otázky aktuální a živé. Jestliže se v patetickém diskurzu hovořilo o přínosu vlaku pro rozšíření obchodu a blahobytu země, literatura hovoří o zbídačených (Adolf Heyduk: Dřevorubec). Zdůrazňuje-li se obecně úloha vlaku jako velkého mírotvorce, v literatuře se objevují syžety, které vlak spojují s motivem války a nepřímo tak předvídají jeho rozsáhlé vojenské nasazení v blízké budoucnosti (A. Heyduk: Mařík). Paján nad úspěchy techniky je provázen i hlasy skepse: "Ta proslavená moudrost našeho věku vynašla ovšem železnice, parní stroje, chemické, mechanické, magnetické, galvanické spirály..., kam se ale poděl člověk?" Na pozadí nadšeného zdůrazňování významu vlaku pro spojení národů a přiblížení států a měst se v literatuře uchovával i skeptický pohled na smysluplnost takového "rozšíření" světa, který proti světoběžnému bloudění Evropou nabízel tradiční hodnoty setrvání uprostřed navyklých vazeb a vztahů. Do sporu s vlakem tu dále vstupoval i životní styl hospodské kultury. Humorista Hajniš proti nesmyslné štvanici Evropou nabízí poklidnou pouť od hospody U města Londýna, k hospodě U Paříže, pak U města Hamburku atd., Arbes přichází s bizarním příběhem, ve kterém vypravěč každoročně podniká cestu vlakem do Řezna, aniž město a jeho památky kdykoli spatří, protože cíl své pouti nachází spolehlivě v náhodou, ale jednou provždy zvolené řezenské knajpě.

Proti prométheovskému mýtu o moderním člověku zápasícím s přírodou se v onom paralelním diskurzu znovu nastoluje téma původních hodnot přírody, které jsou vlakem ohrožovány. Proti tématu venkova, jehož uzavřenost a zaostalost překonává vlak tím, že přiváží vymoženosti moderního světa, se objevuje jiný obraz: ve své zranitelnosti vlakem ohrožený svět tradičních hodnot. Sledujme například funkci motivu železnice a vlaku v Raisově próze Když se připozdívá...: Scéna, v níž se železnice a její realita vřazuje do tradiční krajiny, je na první pohled harmonická, poklidná ("Obzorem, plným slunečného jasna, jednotvárně zněly vysoké zvuky elektrických zvonečků a hučel varhanový akord z telegrafních tyčí... Hladké kolejnice zářily modravým třpytem a v dáli měnily se na tenké, napjaté svítící struny" atd.). Kdesi v pozadí však zůstává jasná, byť přímo nevyslovená hrozba. Vlak je prostě poslem nových "mravů", nového chování nelítostné agresivity trhu - a svým smírným začleněním do české krajinné scenérie jen oznamuje, že se už dávno Čechy staly jejich obětí. Teprve "sníh když zavál vprostřed zimy / od města tu železnici", se může venkov na okamžik vrátit ke své původní tváři: k idyle, k podvečerním hovorům, - ale již jen jako k nenaplnitelné iluzi. Bylo by až příliš jednoduché oba tyto diskurzy z dnešního pohledu zhodnotit a oznámkovat: jeden třeba jako naivně pokrokářský, druhý jako naivně staromilský. Představovaly prostě dvě základní polohy, v níž se sémióza železnice pohybovala, dvě verze vstřebávání "vlaku" českým světem.




A konečně mi dovolte, abych ještě ocitoval začátek posledního snu. Ten je zajímavý tím, že se zabývá sexualitou v literatuře (a potažmo i v konverzaci a snad i v životě) našich předků devatenáctého století. Věřím, že to je téma zajíavé, a že vás tím k přečtení Macurovy knihy nalákám:




Sen o rozkoši


Svatopluk Čech vypráví o jednom zážitku ze společné četby knih za studentských let u své bytné: "Vzpomínám, kterak jeden z nás kdysi začal předčítati nějakou novou knížku, ale uvízl hned v první větě. Povídka začínala asi takto: Z jasně zelené houštiny lesní vynořil se roztomilý slaměný klobouček s růžovými stuhami, pod nímž laškovně blýskala dvě jiskrná očka dívčí... Předčitatel dospěl pouze k růžovým stuhám, ale pak, mrknuv okem po následujícím řádku, zarazil se, zčervenal a odšoupl knížku s rozpačitým smíchem. "No, copak je slaměný klobouk něco zlého? jen čtěte dále!" pobídla ho s úsměvem paní domácí a také její mladá neteř začala se potichu šibalsky smáti. Předčitatel, červený jako rak, začal znovu, ale skončil ještě dříve než poprvé. Knížku vzal srdnatě jiný; leč ani on nedostal se k jiskrným očkám dívčím. Žádný nebyli bychom dále čtli za živý svět... "

Touto drobnou vzpomínkou vstupujeme nenápadně na půdu tématu sexuality v 19. století, kterou novodobý historik označil za "tajemnou pevninu". Postěžoval si přitom na předsudky, kvůli nimž je toto téma dodnes v historiografii zahaleno v obezřetné mlčení jako nehodné badatelského zájmu. Ale mlčení novodobých historiků a teoretiků jen výjimečně přerušované nějakým nestandardním pokusem ne-li o zvrat, tedy alespoň o nahlédnutí za plentu je mlčením zdvojeným, jakýmsi "metamlčením", mlčením o zamlčovaném. Sexualita vzdoruje tomu stát se vhodným tématem odborné rozpravy historiků nejen proto, že je vnímána jako téma takové odborné rozpravy nehodné, ale i proto, že je obecně tématem vlastně dodnes citlivým vůči svému pojmenování.


Místo závěru je pak ještě jedna stať - Sen o sémiotice. Možná vás překvapí, že sémiotika, do které nám kniha dává nahlédnout, není zdaleka tak mladou disciplínou, jak by se dalo odhadovat. Už Antonín Marek ve své Logice aneb Umnici se jí zabývá v roce 1820 a navrhuje české názvosloví.

Ostatně v jiné ze mnou doporučovaných knih v Magazlínu - v rozhovorech s Tomášem Halíkem Ptal jsem se cest se můžete dočíst, jak důležité je uvažovat o symbolech, znacích, emblémech, neboť o zásadních věcech myslíme velmi často právě v nich, a uvidět, jak vidíme znaky, to je uvidět dobře a podstatné věci.

Jiří moravský Brabec

Kniha vyšla v edici Knižnice Dějin a současnosti (jako její šestý svazek) v Nakladatelství Lidové noviny v roce 1998. Formát A5, stran 224, cena pro členy Literárního klubu 89 Kč, doporučená cena 99 Kč. Náklad neuveden.


ZPĚT na titulní stranu




Copyright (c) 1998, Zlin Net a.s.
All rights reserved.