ZPĚT na titulní stranu

Co chci říci

Znamení doby

V měkkých pastelových tónech slunečního světla jarního dne u malého venkovského okna v útulné selské místnosti stojí mladá matka s robátkem na ruce. Na úpravném vesnickém dvorku je její štíhlý ale chlapácký manžel v bílé košulence. A ona mu jednoznačným gestem obrácené nádoby dává najevo, že došla voda. Láskyplně se na ni usměje a přichází k zastřešené studni, jejíž silueta dvorku vévodí. Pomocí dřevěného rumpálu vytahuje malebný dřevěný okov, svěšuje jej z řetězu a nese jej v ruce ke své milované ženě, která mu vyšla v ústrety na zápraží. Tu k němu přibíhá jeho synek, malý rtuťovitý hádek, sahá rukou do okovu a vyndává odtud půllitrovou láhev Dobré vody. Náznak hněvu v mužově tváři je krátký, vystřídá ho zakroucení hlavou a zřejmý výraz: to je náš malý šibal. Čin potomkův je schválen a muž dokončuje svůj živitelský úkol. Na stůl přistává okov, kde se ve studniční vodě chladí několik dalších lahví s Dobrou vodou.

Právě jste shlédli působivou televizní reklamu řemeslně dobře vytvořenou. Není agresivní, nežvatlají v ní malé děti, není tu obnažených ňader či jiného prvoplánového sexu. Na druhé straně je zde přítomna jemná manželská erotika, člověku se sugeruje, aby se přidal k životu zřetelně krásných, zdravých, spokojených mladých lidí. Aby se přidal k idyle. V roli hlavy rodiny navíc vystupuje mezi střední generací a snad i mladšími relativně známý Vít Sázavský (Ex Nerez, kromě jiného třeba hudební režisér Nohavicovy desky Divné století).

Ve skutečnosti jste ale viděli něco mnohem podstatnějšího. Kdybych měl na zakázku nějaké ekologické organizace natočit film o devastaci životního prostředí, nemusel bych ani sáhnout na kameru, prostě bych použil tento reklamní spot. Po celé generace jistě sloužila tato rodinná studna k uhašení žízně obyvatel venkovského sídla a jejich návštěvníků. Budeme-li považovat jistě klopotnou práci s jejím vybudováním za dar předků potomkům a pomineme-li mnohem méně klopotnou, ale důležitou péči o její čistotu a údržbu, byla ta voda zdarma. Pravda, jistě obsahovala mikroflóru, která mohla návštěvníku z města či jiného regionu způsobit drobné střevní potíže, ale stopečka slivovice, vypitá s hospodářem na dobré zažívání, byla dostatečným desinfekčním prostředkem. A teď hle - zřejmě pro celkové znečištění životního prostředí domácí voda nestačí, je třeba dovážet z dálky jinou, balenou v nezničitelné a jednorázové plastové lahvi. Doporučují-li se na osobu dva litry vody denně, má taková rodina z dvou dospělých a dvou dětí denní spotřebu přinejmenším čtyři lahve. Při platech na českém venkově to obnáší v průměru zhruba hodinový výdělek živitele (matka je s malým na mateřské dovolené). Tento životním prostředím vynucený výdaj se jistě promítne do národního důchodu, chcete-li do HDP a pomocí DPH se pět procent z ceny objeví ve státním rozpočtu formou daní. Zaplatí tedy občan státu dvě koruny denně za to, že stát mu svou ekologickou politikou znečistil studnu.

Úvaha však má ještě druhé konstrukční patro. To spočívá v nesporném faktu, že příběh natočený v reklamě vlastně téměř nikdo takto nevnímá, že si tedy ani neuvědomujeme, co se to stalo s původní studnou. Jen tak mohl projít složitým a finančně náročným procesem od tvůrčího týmu reklamní agentury přes schválení zadavatele, práci producenta a režiséra, závěrečné vyhodnocení, zadání do televize k vysílání a velký počet repríz po dobu nejméně jednoho roku. Po celou dobu zřejmě nikdo nevyhodnotil vliv reklamy jako kontraproduktivní, nikdo na ní neshledal nic zarážejícího. Troufám si s jistotou tvrdit, že kdyby podobný příběh spatřil někdo z generace mých pradědů, jeho reakce by byla lítostivá nad tím, že taková hezká mladá rodina má otrávenou studnu a musí žít jak ti nuzáci bez vlastní pitné vody. A jistě by jej napadlo i to, že je možno podobnou studnu s vodou čistou a dobrou zbudovat o několik metrů dál, když už se něco záhadného s původní studnou stalo. Lehký výpočet ukazuje, že i pokud by na jejím hloubení živitel strávil celý měsíc, po třech čtvrtinách roku by se mu již vynaložená práce vrátila ve srovnání s penězi placenými za onu dovozovou vodu v plastu.

Jsme tedy prostřednictvím této krátké reklamy usvědčeni z toho, že již nevnímáme ohrožení té nejdůležitější složky našeho života - tedy dostupné pitné vody na českém venkově - jako závažné ohrožení, ale pouze jako nijak významnou daň našemu životnímu stylu, kterou považuje za přirozenou i ten malý klučina z idylického příběhu. Otázkou je, co by dotyční pili, kdyby energiová krize či jiný nouzový stav znemožnily rozvážení nezávadné vody po celé republice. Při všech předchozích těžkých časech byl to právě venkov, který svou hospodářskou dostatečností, ba produkcí jistých přebytků, pomohl společnosti přežít. Pravda, vždy se při tom něco stříbrných příborů a zlatých prstýnků přestěhovalo do selských vitrín, vyměněno za martinské husy a vepřové lahůdky, ale národ přežil. A o tom, že by nebylo sdostatek nezávadné vody pro všechny, jsme přestali uvažovat. Středověké či barokní příběhy pandemií cholery, moru a tyfu byly zapomenuty. Nejsem si jist zda navždy. Na věru vratkých základech stojí náš životní styl.

Jiří moravský Brabec



ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 1998, Zlin Net a.s.
All rights reserved.